Stalo se už dobrou tradicí, že se v sudých letech před vánočními svátky na knihkupeckých pultech objevuje nová knížka Rudolfa Křesťana. V roce 2000 vyšel Výlov mého rybníka, 2002 Podkovaná blecha, 2004 Kachna v Bazénu, 2006 Tandem a v roce 2008 knížka Jsem z toho jelen. Tradici věrný zůstává Rudolf Křesťan i letos, a tak se pod mnohými vánočními stromky objeví knížka s málem barokním názvem „Co jsem si nadrobil aneb Sypání ptáčkům, 75 nových fejetonů s ilustracemi Magdaleny Křesťanové“.

Rudolf Křesťan patří mezi současnými českými autory k nejplodnějším, „Co jsem si nadrobil“ má v jeho bibliografii pořadové číslo 16. Stejně jako naprostá většina jeho knížek je i tato výběrem fejetonů publikovaných už dříve v rozhlase či různých časopisech. Čtenářům tahle reprízovitost viditelně nevadí – fronta zájemců o Křesťanův podpis (teda pardon, o Křesťanových podpisy, neboť podepisovali oba) při autogramiádě v Domě knihy na Václaváku byla viditelná dlouhé dvě hodiny.

Křesťan fejetonista je žijícím klasikem žánru, který za živa vešel do učebnic literatury české a stal se dokonce „maturitní otázkou“. O jeho fejetonech se jen velmi těžko dá napsat něco nového. Že svůj první viděl otištěný už jako student karlovarské jedenáctiletky, že jimi dlouhé (a leckdy i krušné) roky těšil čtenáře Mladého světa a později Týdeníku Televize, že je dnes ponejvíce můžeme slýchat z rádia (nebo ze skvěle vypraveného cérečka), že fejetonů napsal víc jak dvě tisícovky a uspořádal z nich už čtrnáct knižních sbírek a že ta nejnovější je už devátá, na které pracoval společně se svou ženou, výtvarnicí Magdalenou Křesťanovou, to by bylo jen opakování už mnohokrát řečeného.

A přece se něco nového najde, čeho si pozorný čtenář nemůže nevšimnout. Je to – jak to jen říct? – reflexe věku, do kterého autor, narozený v roce 1943, dospěl. Že by zestárl se napsat nedá, prostě dospěl a na rozdíl od mnoha jiných skorosedmdesátníků to neskrývá. A tak si můžeme s chutí přečíst, jak si se spolužáky na abiturientském srazu x let po maturitě „vyměňovali“ své choroby a prodělané operace, nebo jaký že je to pocit, když vás někdo v tramvaji poprvé pustí sednout.

Kdybych měl mluvit za sebe, a čtenáři mi to snad odpustí, vždycky jsem na Křesťanových fejetonech oceňoval, že jsou nejenom zábavné, ale i poučné. Kdysi jsem se na stránkách tohoto deníku v recenzičce na jednu z předchozích Křesťanových knížek rozplýval nad tím, co všechno se jeden dozví o prachsprostém kýchnutí, a zdrojem poučení pro mne byla i ta nejnovější. Dozvěděl jsem se třeba, jak to bylo s madeirským vínem, v jakých že jednotkách se měří pálivost papriky, že Máchovo jezero se po Karlu Hynkovi jmenuje oficiálně až od roku 1961 a spoustu dalších věcí, které sice člověk k žití zas tak moc nepotřebuje, ale s jejich znalostí je ten život daleko zajímavější. Díky za to…