Symfonický koncert – A4
Lázně III, 19:30

W. A. Mozart: Don Giovanni – předehra
L. van Beethoven: Koncert C dur pro housle, violoncello a klavír
F. Schubert: Symfonie č. 4 c moll
L. van Beethoven: Leonora III – předehra

V. Liněckij – housle
Šimon Kaňka – violoncello
Renata Pitrová – klavír

Dirigent: Jiří Stárek.

Po pražské mimořádně úspěšné premiéře Figarovy svatby v roce 1786 vyslovil Mozart přání napsat pro publikum, jakým jsou Pražané, novou operu. Ředitel Stavovského divadla Bondini ho vzal za slovo a uzavřel s ním smlouvu, v níž se Mozart zavázal, že pro Prahu složí operu za honorář 100 dukátů. Námětem se stala stará španělská pověst o zpustlém životě Dona Juana Tenoria, kterého nakonec odnesl čert. Don Giovanni, mnohými nazývaný „operou všech oper“, měl v Praze úspěšnou premiéru 29. října 1787.

Kdosi řekl, že Beethoven nebyl nikdy mladý. Ve věku, kdy si jiné děti bezstarostně hrají, poznal tvrdost života. V jedenácti letech už hrál v divadelním orchestru. Ve třinácti byl varhaníkem. V sedmnácti měl na starosti otce a dva bratry. Odpovědnost bral nadmíru vážně. Vyrostl v titána, jehož umění po generace dává lidstvu odvahu a víru v život.

Beethovenovo dílo je rozdělováno do tří hlavních období. V prvním z nich, trvajícím přibližně do roku 1800—1802, navazuje na tradici Haydna a Mozarta a osvojuje si sloh a formu klasicismu. Ve středním období, kam patří obě uváděná díla karlovarského pátečního koncertu, Beethovenova kompozice dospěla k naprosto individuálnímu slohu neobyčejné výrazové síly.

Trojkoncert z roku 1804 je v řadě od Romancí pro housle a orchestr, přes Kreutzerovu sonátu spolu s Houslovým koncertem D dur vrcholným článkem vývoje, který znamená zcela nové uplatnění smyčcových nástrojů.

V roli sólistů trojkoncertu se představí houslista Vladislav Liněckij, violoncellista Šimon Kaňka a klavíristka Renata Pitrová.

Ze stejného období Beethovenova života, kdy vznikl trojkoncert, je III. symfonie Eroica, kterou poprvé uslyšel na jaře 1805. To už autor horečně pracoval na své prvé, ale také jediné opeře Fidelio. Zaujal ho příběh šlechtice Florestana, který je tajně uvězněn za to, že se chtěl ujmout krutě utlačovaných obětí guvernéra státní pevnosti Pizzara. Florestanova žena Leonora, přestrojena za chlapce Fidelia, vstoupí do služeb k žalářníkovi a dostane se tak do Florestanovy podzemní kobky. Spolu s žalářníkem pro něj kopou hrob. V rozhodné chvíli statečná Leonora Florestana zachrání.

Opera, která se jmenovala původně Leonora, byla poprvé provedena v listopadu 1805. Původní předehra se Beethovenovi nelíbila, a proto ještě před premiérou zkomponoval novou. Ale ani ta se mu nezdála dost výrazná a pro nové nastudování v r. 1806 napsal ouverturu třetí. Předehra Leonora III, která páteční koncert uzavírá, zachycuje celý obsah opery. V inscenacích bývá uváděna před posledním obrazem. Po kompozici VII. symfonie v r. 1814 se Beethoven znovu k opeře vrátil, přepracoval ji a přejmenoval na Fidelio.

V koncertu zazní IV. symfonie c moll „Tragická“ Franze Schuberta. Schubert měl obrovský hudební talent, ale dožil se jen 31 let. Jeho učitelem kompozice byl Antonio Salieri. Mladý Franz byl malé postavy, silně krátkozraký, přitloustlý a neobyčejně plachý. I když jeho skladby byly velice úspěšné, nedokázaly zmírnit jeho bídu. Zemřel na prudké onemocnění tyfem.

Čtvrtá symfonie spolu s pátou symfonií B dur, sedmou h moll a osmou C dur „Velkou“ patří k nejkrásnějším symfonickým dílům předromantického věku. Ležely ladem. Autorovi současníci je považovali za díla těžká a nesrozumitelná. Teprve Schumann a Mendelssohn dlouho po Schubertovo smrti objevili jejich velikost a „nebeskou krásu“. Někteří hudební znalci se domnívají, že kdyby Franz Schubert žil déle, byl by patrně dostihl v některých rysech velikosti Beethovenovy a v mnohém, ve volnějším romantickém ovzduší, dotvořil to, co Beethoven ve svém rozletu napověděl.