Pod taktovkou Martina Lebela zazní díla Wolfganga Amadea Mozarta – Symfonie č. 31 D dur „Pařížská“, Koncert pro klavír G dur od Maurice Ravela a Symfonie č. 2 C dur Roberta Schumanna. Na klavír zahraje Jan Jiraský.

Dnešní koncert karlovarských symfoniků má v prvé polovině skladby, jejichž inspirací byla Francie. Dobou vzniku jsou od sebe velmi vzdálené (1778 až 1931).

Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) byl géniem, jehož přínos je znatelný ve všech oborech, jichž se jako skladatel dotkl, tedy i v hudbě čistě instrumentální. Jeho symfonie bývají podle vzniku rozdělovány do tří skupin. Nejpočetnější je skupina symfonií z mládí do roku 1774, z nichž většina vznikla na objednávku. Na prahu druhé skupiny je D dur symfonie, zvaná Pařížská, plná novot, jimiž se Mozart postavil proti dobovým, ale i svým dosavadním zvyklostem.

Symfonie D dur prozrazuje vlivy italské, Haydnovy, ale i některé romantické prvky, charakteristické v té době pro francouzskou instrumentální hudbu. Skladba, která předznamenala budoucí velká díla Mozartova génia, má podle italského vzoru tři části, ale podle francouzského vkusu jsou vypuštěna všechna opakování delších úseků a ve větší míře znějí dechové nástroje, flétny, hoboje a klarinety.

Maurice Ravel (1875-1937) byl jedním z nejvýznamnějších skladatelů 20. století. Na jeho vývoj měli velký vliv francouzští mistři Chabrier, Fauré a Erik Satie. Umělecky se vyrovnal o třináct let staršímu Claudu Debussymu. Jak napsal V. J. Sýkora, „jeho sloh je rafinovanější a senzitivnější, má však, co se formy i rytmu týče, pevnější obrysy, než je tomu u Debussyho. Jeho „clarté“ jde za ještě zářivějším a artističtějším ideálem, jeho neoklasicismus je ještě noblesnější…“

Světové úspěchy zaznamenala díla Bolero, Španělská rapsódie, operní jednoaktovka Španělská hodinka, baletní hudba Dafnis a Chloé, Le Valse, Moje matka husa, instrumentace Musorgského Obrázků z výstavy a další.

Pozoruhodné jsou i jeho dva klavírní koncerty. První, G dur, je komponovaný v duchu Mozartově a Saint-Saënse. To se projevuje jasnou, brilantní, duchaplnou hudbou, která se úmyslně vyhýbá dramatickým efektům. Sám Ravel mj. řekl: „Skutečně si myslím, že hudba koncertu může být veselá a živá, nemusí být hluboká a usilovat o dramatické efekty…“

Prvá část koncertu je famózní. Virtuosem však není pouze klavírista, ale i hráči na trubku a další nástroje. Pomalá druhá část má nokturnový charakter a kontrastuje s první částí, nezvyklou, téměř mozartovskou jednoduchostí. V poslední větě zaznějí jazzové prvky. Krátké efektní Presto víří ve virtuózním partu klavíru stejně jako v mohutně znějícím orchestru.

Druhý klavírní koncert, D dur, byl napsán pro válečného vysloužilce, jednorukého pianistu P. Wittgensteina. Tato skladba obsahuje v krajních větách pochmurnou náladu, jakoby předzvěst blížící se Ravelovy mozkové choroby. Po nezdařeném operačním zákroku autor brzy umírá.

Umělecké krédo německého skladatele Roberta Schumanna (1810–1856) bylo, že jeho hudba bude usilovat o něco jiného než pouze o krásný zvuk a příjemnou zábavu. Bojoval o pokrok nejen jako interpret, klavírista a dirigent, ale i jako skladatel a publicista.

Zajímavé bylo jeho jedno z prvních setkání s hudbou. Jako devítiletého chlapce jej vzala maminka, paní Schumannová, na svůj pravidelný pobyt do Karlových Varů. V Poštovním dvoře se zúčastnili koncertu světoznámého klavíristy Ignáce Moschelese. Roberta vše udivovalo, hudba, Mistr, aplaus, vavřínový věnec a květiny. Po koncertu šeptal matce: „Maminko, chci se stát klavíristou, chci se učit na klavír, prosím, řekni to tatínkovi.“ Je známo, že z přílišného studia a cvičení si namohl ruku a musel hry na klavír zanechat. Přesto věnoval prvních 23 opusů svého díla bez výjimky klavíru.

Ve zralém věku napsal čtyři symfonie. První symfonie, B dur, zvaná Jarní, určila směr Schumannovy symfonické tvorby. Nešel tak, jako tomu bylo v klavírní hudbě, novou cestou, ale tradiční formu Beethovenovu a Schubertovu naplnil individualitou své romantické povahy. Druhou symfonii považovali v XIX. století za jeho vrcholné symfonické dílo. Pozdější kritika zdůrazňovala její nevyváženost s tím, že zde genialita sousedí s průměrností. Sám Schumann napsal: „Symfonii jsem komponoval v prosinci 1845 ještě napůl nemocný. Snad je to z ní slyšet. Ale v poslední části jsem se už cítil lépe…“

Jan Jiraský, český pianista a pedagog, studoval klavírní hru na pardubické konzervatoři a na Janáčkově akademii múzických umění v Brně pod vedením doc. Aleny Vlasákové. Své vzdělání dovršil doktorskou disertací na téma Klavírní dílo Leoše Janáčka. Janáčkovo klavírní dílo také celé natočil, a to dokonce dvakrát. Je laureátem mnoha mezinárodních klavírních soutěží, ve čtyřech z nich získal titul absolutního vítěze. Je také dvojnásobným držitelem ceny Classic. Jako sólista i komorní hráč vystupuje doma i v zahraničí a přitom se intenzivně věnuje pedagogické práci. V roce 2007 byl jmenován vedoucím katedry klávesových nástrojů Janáčkovy akademie múzických umění v Brně.

(aj)