Jubileum z kategorie ´významných´ či ´kulatých´ se chystá oslavit karlovarský grafik a malíř Petr Strnad.Vnedělimubude rovných 75 let, žádné velké trachtace ale nechystá. „Ono už pomalu není co slavit, dožít se takového věku, to je dneska spíš než bůhvíjaká radostná událost hrdinství, ale já se za hrdinu nepovažuji,“ říká umělec, jehož aktuální třičtvrtěstoletí připomíná jen skromná výstava knižních ilustrací v kavárně krajské knihovny ve Dvorech, která v pátek 29. ledna končí.

„Žádnou jinou výstavu letos nechystám, ono je to dneska ostatně dost složité. Já jsem si užil výstav loni, to jsem jich měl šest, retrospektivy před pěti lety, když mi bylo sedmdesát. To jsem měl hned dvě souborné výstavy současně, v Galerii umění obrazy a v karlovarském muzeu grafiku.“

Tenkrát ta retrospektiva připomněla nejenom vaši sedmdesátku, ale i půlstoletí života a tvorby v Karlových Varech. Odkud jste sem vlastně přišel?
„Já jsem křtěný Vltavou, do Varů jsem poprvé přišel v roce 1954 a rok nato jsem se tady usadil natrvalo. To mi bylo dvacet, měl jsem rok po absolvování Státní grafické školy, a protože jsem se musel nějak živit, pracoval jsem jako propagační grafik a výtvarník nejprve v Divadle Vítězslava Nezvala a pak v kulturním a společenském středisku.
Zaměstnaný jsem byl něco přes deset roků a od té doby až dodnes už působím, jak se říká, ´na volné noze´ jako svobodný umělec.“

To jste nikdy nepřemýšlel o tom, vrátit se do Prahy, kde jsou pro výtvarníky přece jen lepší podmínky než tady na okraji republiky?
„Ony mně ty Vary velice rychle přirostly k srdci, skoro na první pohled. Tenkrát v padesátých letech to bylo ještě pořád takové bizarní město úzkých uliček a tajemných zákoutí s úžasnou atmosférou, kde na člověka z každého rohu vykukoval kousek historie. Dneska už mě to samozřejmě tak nebere, ta atmosféra se odtud vytrácí, stejně jako se odtud vytrácí tradiční lázeňská klientela, jako se odtud vytratilo divadlo a jako se odtud pomalu vytrácí zdejší slavný symfonický orchestr.“

Širší veřejnost vás zná především přes vaše obrázky Karlových Varů, to ale není jediné vaše téma.
„Dokonce ani ne hlavní téma. Já jsem sice dělal karlovarské veduty celá desetiletí, a dělal jsem je rád, ale moje srdeční téma je krajina. Měl jsem v životě to štěstí, že jsem si dost brzy našel tu ´svou´ krajinu v okolí Valče, kde jsem si před mnoha lety koupil chalupu a kde v posledních letech trávím čím dál víc času.“

Co vás tu tak zaujalo?
„Valečsko, ale také Žluticko, Bochovsko a oblast okolo Andělské Hory, to je unikátní krajina, líbezná už na první pohled, nezdevastovaná průmyslem a bůhvíjak hustým osídlením. Pořád tady ještě rostou stromy, jež sázeli lidé, kteří měli k tomuhle koutu země úplně jiný vztah, než jaký mají lidé ke svému okolí dneska. Díky tomu si ta krajina uchovala svou paměť, jsou tam pořád cítit ty Sudety. A to je právě to, co se snažím namalovat. Čím jsem starší, tím víc o tom přemýšlím. Je to občas i pro mne samého nepochopitelné, když jsem byl mladý, dělal jsem víc a rychleji, a dneska, při všech těch životních i profesních zkušenostech, mi to trvá mnohem déle.“

Máte za sebou víc než půl století uměleckého života v dobách, které nebyly pro umělce vždycky dobré a občas byly i vysloveně mizerné. Co vás celou tu dobu drželo nad vodou?
„Já bych řekl, že když chce člověk dělat umění, a to nejenom malování nebo grafiku, ale i muziku, divadlo nebo literaturu, že to musí toho člověka v první řadě bavit. Tohle je práce, která se nedá dělat jen jako zaměstnání nebo podnikání. Musíte se tomu odevzdat, docela a beze zbytku, jinak se pak ty špatné časy, kdy se nedaří, nedají překonat. A ještě něco: I když občas musíte udělat něco, co nejde přímo z duše, protože koneckonců se taky musíte živit, nesmíte nikdy jít pod svou úroveň. Tu laťku, kterou si stanovíte, nesmíte podlézt.“