Život tohoto dnes neprávem pozapomenutého muže, od jehož narození uplynulo letos rovných 200 let a který spí svůj věčný sen na hřbitově ve Velichově, připomíná nedávno vydaná kniha „Josef Löschner – Humanista a lékař rakouské monarchie“ autorů Jany a Otakara Boříkových.

Josef Löschner spatřil světlo světa 7. května 1809 v Kadani v rodině majitele mlýna a statku, který však dva roky po jeho narození zemřel a veškerá starost o výchovu zbyla na matku. Ta se své role zhostila velice dobře a mladému Josefovi „vložila do srdce soucit a lásku k bližnímu, pokoru před divy přírody a vděčnost za její dary a také úctu k vědění, které pomáhá odstraňovat lidskou bídu“.

Po gymnaziálních studiích u piaristů v Kadani a na cisterciáckém gymnáziu v Chomutově odešel Josef Löschner do Prahy, kde nejprve absolvoval dvouletý „filosofický učební kurs“, který byl podmínkou pro přijetí na ostatní fakulty. Původně se chtěl stát duchovním, ale nakonec se přihlásil na fakultu lékařskou, kterou po pětiletém studiu 18. listopadu 1834 úspěšně zakončil promocí.

Životní a profesní dráha Josefa Löschnera byla nesmírně bohatá. Začínal jako sekundární lékař u prof. Krombholze na interním oddělení všeobecné nemocnice v Praze, v letech 1836 – 38 byl okresním policejním lékařem v Praze a už v lednu 1842 se na lékařské fakultě Karlo–Ferdinandovy univerzity habilitoval jako docent v oboru dějin lékařství a v červenci téhož roku se stal docentem i v oboru balneologie. Jeho největší chloubou se ale stala Dětská nemocnice císaře Františka Josefa na Karlově náměstí, do jejíhož rozvoje vložil všechny své síly a schopnosti a nemálo vlastních finančních prostředků.

Kariéru úspěšného lékaře, od roku 1852 dokonce osobního lékaře císaře Ferdinanda, přervala v květnu roku 1856 osudová nehoda, když se při cestě kočárem za pacientem splašili koně a následná havárie Löschnera málem připravila o život. Léčení a následná dlouhá rekonvalescence navedly tehdy třiačtyřicetiletého lékaře na novou cestu, a tou byla balneologie. Začal zkoušet působení lázeňské léčby na sobě samém a brzy se stal uznávaným odborníkem.

Zároveň ovšem pokračovala i jeho kariéra vědecká, v roce 1862 se stal rektorem Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, pomáhal v českém zemském sněmu prosadit důležité zdravotní reformy a jako „prezident, zemský medicinální a místodržitelský rada“ předsedal 37. sjezdu Společnosti německých přírodovědců a lékařů v Karlových Varech. V roce 1863 se Löschner na pozvání císaře Františka Josefa I. vydal vlakem do Vídně, aby jako uznávaný pediatr léčil tehdy pětiletého korunního prince Rudolfa, a protože jeho léčba měla úspěch, jmenoval jej císař „Prvním tělesným lékařem Jeho Majestátu“.

Když po třiceti letech naplněných prací Löschner hledal, kde by strávil zbytek svého života, naskytla se mu šance koupit zámeček ve Velichově. Ani tady, v kouzelném přírodním prostředí údolí Ohře, které prošel pěšky už jako student, nezahálel. I jeho zásluhou vyrostly v nedaleké Kyselce světově proslulé lázně, na jejichž rozkvětu a propagaci se mnoha radami podílel. V roce 1884 mu zde také byl odhalen pomník, který dal k 50. výročí jeho doktorátu u pražského sochaře Seidana z mramoru zhotovit Heinrich Mattoni.

Život Josefa Löschnera se uzavřel 20. dubna 1888.

Hmotných památek na jednoho z nejvýznamnějších lékařů rakouské monarchie není mnoho. V budově dětské nemocnice císaře Františka Josefa, Löschnerově největší chloubě, dnes úřaduje ministerstvo sociálních věcí a jeho literární odkaz, několik desítek odborných titulů, je přístupný pouze odborníkům. Pomník v Kyselce byl už před lety nedůstojně přemístěn ze žulového podstavce do niky rozpadajícího se lázeňského domu, odkud loni zmizel neznámo kam, a samotné Lázně Kyselka, o které se tolik zasloužil, už mají své dny také sečteny.
Zbývá pomníček v rodné Kadani, prostý hrob na velichovském hřbitově a nejnověji kniha manželů Boříkových.