Kromě vedoucího týmu a čtyř redaktorů, s nimiž jsme se v samostatných rozhovorech už seznámili, působí v karlovarském studiu Českého rozhlasu Plzeň také moderátoři živě vysílaného programu Odpolední jízda.

Patří k nim Lucie Domesová, kterou čtenáři obeznámení s kulturním děním v našich největších lázních znají především jako laskavou a skromně vystupující herečku, obdařenou schopností pohladit vlídným slovem, přesto ale oděnou hávem dráždivé tajuplnosti. Umělecká profese ji ke spolupráci s veřejnoprávním rozhlasem doslova předurčila.

Lucie, angažmá v rozhlasovém studiu v roli moderátorky zapadá naprosto přirozeně do mozaiky vašich uměleckých kvalit. Prozraďte, jaký rozdíl pociťujete mezi prací se slovem do mikrofonu a na jevišti?
Rozdíl je to obrovský. Práce u rozhlasového mikrofonu je náročnější v požadavcích na přesnost vyjádření a pregnantnost projevu. To, co na jevišti, před živými a reagujícími diváky, dokreslíte gestem nebo výrazem obličeje, neřkuli šikovným aranžmá, musí být do rozhlasového mikrofonu vysloveno velice přesně, s přesnou intonací a také v přesné délce. Dlouhým kroužením okolo tématu ztratíte pozornost posluchačů. Je to krásná, čistá a velice přesná práce.

Můžete čtenářům připomenout cestu, jež vás přivedla na divadelní prkna. A jaké jsou hlavní milníky vaší herecké profese?
Asi se dá říct, že jsem z divadelní rodiny. Táta byl divadelním režisérem, mimochodem několik let také působil v karlovarském divadle, maminka byla původně herečkou, později televizní režisérkou. Jsem absolventkou pražské konzervatoře. Karlovarské divadlo bylo moje první a zatím jediné angažmá. Co se milníků týče, určitě to bylo setkání s moderátorstvím v České televizi. Za studií jsem moderovala několik dětských pořadů. Ale hlavní můj cíl byla činohra, a tak jsem hned po maturitě přijala angažmá v tehdejším Divadle Vítězslava Nezvala. K zásadním milníkům v životě herečky určitě patří mateřství. Myslím, že po narození mých synů se toho změnilo strašně moc. Každá žena, když se stane matkou, vidí svět jinýma očima a herečka má tu výhodu, že s těma jinýma očima může pracovat. Určitě se jí obrovsky rozšíří obzor.

Patříte k významným hereckým osobnostem Karlových Varů, jejichž činoherní soubor působící dlouhá léta v Městském divadle, předtím v Divadle Vítězslava Nezvala, byl v nedávné minulosti rozpuštěn. Jak vás tato událost poznamenala?
Zrušení činoherního souboru v Karlových Varechmě poznamenalo zásadně. V 45 letech jsem přišla o práci, kterou jsem měla ráda a dělala celý život. Ničemu jinému než herectví jsem se do té doby nevěnovala a zcela na rovinu řečeno, nic jiného jsem ani neuměla. Zkusila jsem učit, ale vynaložená energie naprosto neodpovídala mým pedagogickým výsledkům. Velice dlouho jsem hledala práci, kterou dnes už mám a musím říct, že jimámráda. Působím v kabelové televizi jako redaktorka.

Na co, případně na koho z divadla nejraději vzpomínáte?
Nezapomenutelné promě bylo herecké setkání s Jiřím Štěpničkou. V komorním prostoru divadla Tosca jsme spolu hráli v době rekonstrukce historické budovy karlovarského divadla Sofoklovu antickou tragédii Medea. Já titulní postavu, tedy Medeu, a Jiří Iásona. Každé představení přineslo krásný souboj. Jiří je silný člověk a vynikající herec, na představení s ním nikdy nezapomenu.

Vraťme se ještě k vaší rozhlasové práci. Jak se připravujete na vysílání? A jak sama vnímáte možnost hovořit k publiku, které co do počtu mnohonásobně převyšuje to divadelní?
Co se přípravy týče, tak zatím musím říct, že tak činím velice pečlivě, až pedantsky. Každý vstup si podrobně napíšu a málokdy se od napsaného textu odchyluji. Vstupy mám očíslované a seřazené, abych měla jistotu, že to, co jde připravit, je připraveno. Pravda, nejde všechno. A tak se občas něco přihodí a musím reagovat. Při prvních vysíláních mě tyto nenadálé situace doháněly k zoufalství, ale teď už jsem čím dál statečnější. Množství posluchačů si ani neuvědomuji, jen kdyby se ten mikrofon na mě občas třeba usmál, nebo zavrtěl hlavou, to bych tedy brala.