Jedna část expozice nese název Bez limitů! (Ženy v netradičních profesích) a druhá Ženy v ofsajdu? (Aneb Volby 2006 z pohledu genderu). Snímky pořídila fotografka Michaela Zeinerová Brachtlová. Námět výstavy vysvětluje Blanka Knotková Čapková.

Proč tematizovat ženy v netradičních profesích? Znamená to snad hnát ženy na traktory, do jeřábů a do dolů – „za každou cenu“? Podobně naivní otázky se opakují tak notoricky, až by člověk téměř uvěřil, že „netradiční profese“ znamená pro ženu stát se hypersvalnatou obryní. Položme však jinou otázku: byla netradiční profese vědkyně Marie Currie? Poslankyně Františky Plamínkové? Ministryně Madelaine Albright? Premiérky Indiry Gándhí? Spisovatelky, politické aktivistky a exulantky Taslimy Násrin? Jedné z mluvčích disidentského hnutí Jiřiny Šiklové? Filmové režisérky Věry Chytilové? Děkanky FF Ostravské univerzity Zdeny Kalnické?

„Netradičnost“ profesí se totiž netýká v prvé řadě fyzických schopností, i když kolem sebe vidíme nemálo fyzicky silných a výkonných žen i fyzicky slabých mužů.

Každé zevšeobecňování ovšem nutně diskriminuje ty, kteří nezapadají do škatulky stereotypního vnímání ženství a mužství, a takových lidí je stále více. Problém je však hlubší: tzv. ženské a mužské profese nejsou ani zdaleka rozděleny především podle kritéria fyzické síly, ale podle kritéria moci a společenské prestiže. Mnohé sociologické studie v ČR i v zahraničí dokumentují, že pracovní trh je rozdělen podle pohlaví horizontálně i vertikálně: „ženské“ profese jsou hůře placené, v „mužských“ profesích ženy mnohdy obtížně prorážejí „skleněný strop“ směrem k rozhodujícím pozicím. To se samozřejmě netýká jen žen, ale i jiných znevýhodněných skupin.p> Oč tedy autorkám této výstavy jde?

Nejde o žádné mechanické přebarvení růžové na modrou a naopak, ale o rozšíření škály barev na celou duhu. Nejde o převrácení zvyklostí do polohy o 180 stupňů, „vzhůru nohama“, ale o využití celé škály číselníku.

Jde o vytvoření alternativ a možností svobodné volby z hlediska individuálních schopností a zájmu každého člověka, ne o jeho/její připoutání k Prokrustovu loži s nálepkami „správné ženství“ a „správné mužství“. (Kdo ty nálepky píše, a proč? Cui bono?) Nejde ani v nejmenším o žádný útok na ty, jimž stávající stereotypy vyhovují. Nechť podle nich jednají – ale nevnucují je jiným. Jde o respekt k jinakosti. Jde o to dodat odvahu nekonformním ženám. Skleněný strop je totiž nejen průhledný. Dá se i rozbít. (red)