Fanánek: Sahula byl dobrý souputník, učitel, který dělával pekelné songy

Jako rozjetý vlak může fanouškům připadat energická a stále něčím nová hudební partička Tři sestry. Deska střídá desku a koncertní turné se každým rokem valí po celé republice. Je to tím, že kapela nezamrzá na zajetých principech, ale, jak se říká, jde s dobou. Stále dokáže oslovit mladé posluchače a současně i polaskat na srdci dlouholeté příznivce.

Je to logické, z věrnosti publika je totiž skupina živa, a tak se za ním nezapomíná vracet.

A to je případ loketského amfiteátru, kde Tři sestry opět pořádně ´naládují´ kotel a mašinfíra Lou Fanánek Hagen nasadí svůj osobitý krákor.

Do Lokte se vracíte již poněkolikáté. Co vás sem tak láká? Je to místní publikum?
Je to jedno z tradičních míst, kde se hezky hraje. Publikum je tu standardně dobré a to místo pod hradem je úplně parádní.

Kouzlo podhradí…
Ano, kouzlo podhradí, to je naprosto přesné.

Chystáte se koncert doplnit o nějaký vzpomínkový blok věnovaný zesnulému Františku Sahulovi?
Nechystáme, protože hrajeme některé písničky od něho, tak nějak zakomponované bez ohledu na to, co se stalo v poslední době. To spíš tedy občas zahrajeme, jako já Fanánek a Synové výčepu, nějaký vyloženě bloček, třeba hodinový, na letních festivalech, který bude sestavený ze Sahulových největších hitů.

Čím byl pro vás v osobním a pracovním životě?
No, Sahula byl můj souputník od roku 83, takže pětadvacet let. Velice mě fascinovaly některé jeho písničky a zážitky. On byl o tři roky starší než já, mně bylo sedmnáct a jemu dvacet, takže to byl takový učitel, životní, hospodskej… Byla to prostě důležitá persóna, která, i když mě dokázala pěkně občas vytočit, tak bylo dobré, že někde v povzdálí byla, a furt jsme jako doufali, že bude mít zase některé z těch lepších období a že ještě vytvoří nějaký parádní song.
Takže to je samozřejmě velká škoda, že už tato možnost nenastane…

Jakou píseň si s jeho osobou nejčastěji spojujete? Mně osobně například vždy naskakuje Šetři se, chlapče.
Píseň Šetři se, chlapče… Tak to je typická sahulovka, tu hrával sám na koncertech. To je pekelnickej song, opravdu. A jinak masově je velmi spjatý s písněma sestrovskejma, třeba Sovy v mazutu nebo Život je takovej. A naprosto nejslavnější je svojí rolí v klipu Průša je úchyl.

Zazní v Lokti z vašeho hrdla také nějaké písně z vašeho nového CD Jevany?
Na koncertě Tří sester, v době mezi první a druhou polovinou, kdy je pauza, budu zpívat z cédéčka Jevany čtyři písničky s Rosťou Cermanem, který bude hrát na kytaru. K tomu máme puštěný základ - half playback. Z toho se pak přejde zpátky v koncert Tří sester. Takže lidé si užijí i vyplněnou pauzu a nebudou muset čekat, až si kapela odpočine.

Jak na vaše nejnovější dílko reagují skalní fanoušci?
Tak, skalní fanoušci reagují tak nějak… No, někteří se do toho zaposlouchali a jako že jo a někteří to odmítli naprosto, protože je to jiné než to, co oni chtějí. Na to mají nárok samozřejmě, stejně tak já mám nárok udělat nějakou desku, která je opravdu jiná než ty Tři sestry. Jinak by mi to vlastně přišlo zbytečné, dělat sólovku mimo Tři sestry, kdyby ta muzika měla být velmi podobná. To už jsme vlastně měli podobné v Hagen Badenu a ukázalo se, že to prostě není ono. Takovýhle model. Takže to bych spíš vlastně všechno dělal pro mateřskou skupinu. A tadyto jsou opravdu jinak pojaté písničky, je to jiná deska a není vyloučené, že za dva za tři roky udělám podobnou, ještě třeba zase jiným směrem jinou, to je prostě tak… Mám prostě takové svrbění, nutkání občas udělat něco takového.

Při koncertech působíte naprosto uvolněným dojmem. Míváte ještě vůbec někdy před vystoupením trému?
Trému, trému? To spíš mám takový pocit zodpovědnosti. Trému takovou tu klepací, to ne. Třeba jak nyní hrajeme ty věci z cédéčka Jevany, tak to je z half playbacku, na kterém jsme závislí, tak tam trošku nervózní jsem. Jak jsme to zatím hráli jen jednou, tak než se to opráská trošku, tak jsem takovej napjatější. Druhou půlku koncertu si pak užiji víc, protože to už je jako tahle nóvinka za mnou. A když bývá standardní koncert, tak to máme nacvičené a nervozita tam není.
Pokud nezlobí elektrika, tak není čeho se bát. A to vím, o čem mluvím, protože v Třeboni se to nepodařilo zapnout asi dvě a půl hodiny a lidi už byli velmi, velmi rozezlení a chtěli vracet vstupné a křičeli na nás, že jsme asi ožralí, že nechceme hrát, a vůbec nepochopili, že světla svítila, ale nešel ten velký knedlík, který napájí aparaturu. Takže to bylo velice nepříjemné.

Máte kromě zpěvu také jiné muzikantské ambice?
No, to ne.

Jednou v Karlových Varech, je to už řadu let, jste ale pobrnkával na basovou kytaru. Nevrací se vám někdy podobné choutky?
No, my jsme měli takovou písničku O melouny boj a tu hraji na basu, ale tu už nyní nehrajeme, takže nic. Takové ambice nemám. Já se budu držet toho mikrofonu a textíků.

Jak reagujete, když se k vám někdo na ulici zná a touží se s vámi vyfotografovat nebo požádá o podpis? Cítíte se jako štvanec?
Na ulici se to moc nestává, to spíše na koncertech. Tam mají totiž lidé pocit, že ten člověk z pódia je tam tak nějak pro ně. Ale jako štvanec se necítím, to bych musel být asi nějaká velkohvězda, kterou opravdu zastavují, tahají za rukáv a padají naznak. Občas mě někdo pozná, ale to je v pohodě. Nakupovat chodím normálně.

Lichotí vám pozornost?
Ne, tak jako je to velmi dobrý, když lidi chtějí podpis. To už k těm koncertům patří…

Vyhovíte jim pokaždé rád?
Pokaždé rád také nevyhovím. Protože někdy ti lidé chtějí podpis, třeba, když se domnívají, že je konec koncertu, a my máme ještě dva přídavky, to jim pak musím tedy říci, že opravdu až na konci. A když se nahrnou hned po dozpívání, tak jim řeknu, že teď ne, protože si potřebuji dát nějakou vodu a alespoň trochu vydechnout. No, ale většinově se snažím. Není to tak, že bych je úplně zahnal. Záleží na situaci, opravdu.

rozhovor vedl Milan Hloušek

Čím může překvapit album Jevany?

Tři sestry uvedou v Lokti Strašlivý film II

(mih, kri)