Jak se pracovalo se samotným textem? A kdo že je ten zplozenec pekla, který mučil autora svými poznámkami? To a mnohem více ze zákulisí vzniku Becherů se dočtete v rozhovoru s dramaturgyní Petrou Richter Kohutovou.

Kdy ses přidala k práci na textu k Becherům?
Poměrně pozdě, nějakého půl roku před začátkem zkoušení v únoru 2017. Hra vznikala vlastně už v době zkoušení Karla IV. v diskusích mezi Viktorem a Jirkou Seydlerem, jichž jsem někdy byla svědkem, ale většinou nebyla. Dostala jsem do ruky až první zapsanou verzi scénáře, ze které ovšem v té výsledné nezůstalo mnoho.

Během Noci divadel tě Viktor nazval zplozencem pekla. Opravdu jsi ho tak trápila?
Samozřejmě že ano. Do zkušebního procesu jsme vstupovali se šestou verzí scénáře. A jeho tvorba byla provázena mnohým pláčem a skřípěním zubů. Na druhé straně, co si budeme povídat, pro dramaturga je nejhorší žijící autor (smích). Myslím, že mi to o Noci divadel dokonale vrátil. Od ní chodím po Varech kanály v hrůze z Viktorových fanynek, usínám v pláči a v ranních hodinách mu posílám na střídačku SMS „Proč?“, „Za co?“ a „Promiň!“ (smích). Což je samozřejmě nadsázka. A doufám, že z jeho strany též.

Jak moc jsi jako dramaturgyně zasahovala do výsledné podoby textu?
Aby bylo jasno, ten scénář je celý Viktorův. Myslím, že se v něm ve výsledku projevuje to, co Viktor umí nejlépe, a to jsou vystavěné divadelní situace. Rovněž mě už celá léta překvapuje šíří záběru a téměř encyklopedickými znalostmi o historii nejen Karlových Varů. Z mé strany šlo spíše o domýšlení některých motivů, o nabídku, jak by některé věci mohly být jinak, a o vhled, co by mohlo ještě divadelně fungovat a co ne. Plus dohledávání některých materiálů. Myslím, že je ze mě docela slušná odbornice na Goethovu poezii.

Tajemství pánů Becherů je sága. Jak se pracuje s takovým formátem na divadle? Co všechno to obnáší, abyste dostali 150 let na jeviště ve snesitelné stopáži?
Původní záměr skutečně byl napsat ságu, dokonce pracovní název zněl Sága rodu Becherů, ale to by se s látkou muselo pracovat jinak, šířeji, předpokládalo by to výraznější zalidnění hry, hlubší vhled do postav a obšírnější líčení té které doby. Tématem by asi bylo zachycení člověka v kontextu dějin. Předpokládám, že pak by hra byla opulentněji inscenována, žádala by si velké investice do lidí, kostýmů a dalších, což tady, navzdory štědré podpoře Karlovarské Becherovky, není úplně možné. Na druhé straně, poměrně rychle se během vzniku hry ukázalo, že zkratka jí sluší a že komedie s lehkým přesahem je pro nás to pravé, byť základní půdorys „becherovka a její lidé“ zůstal.


À propos, jak dlouho trvá jedno představení?
Zeptej se příští týden. Jsme ve fázi, kdy je inscenace herecky pohromadě, ale ještě se nepřidala technika, které bude v inscenaci požehnaně, hudba, přestavby apod. Musíme počkat na generálky, které budou probíhat přímo na jevišti divadla, tam se teprve uvidí.

Co tě na téhle práci nejvíc bavilo?
Na úplném začátku Viktorův odpor, když mi u sebe doma před našimi debatami vařil turka. On, milovník presíček, Cordialu a dalších vymazlených nápojů (smích). Řekla bych téměř „jako obvykle“ ty momenty, kdy se nad dosud napsaným textem zrodil nápad, se kterým jsme si chvíli hráli, a najednou se ukázalo, že je nosný. Týká se to třeba vývoje postavy Sepha, kterou Viktor hraje.

Máš tam nějaký svůj oblíbený moment?
Kochám se místními herci, úplně nejraději sleduji, jak zkoušejí. Každý z nich tady hraje několik rolí a každý z nich má svůj mimořádný moment. „Sluhovské“ scény mezi Viktorem Braunreiterem a Terezou Švecovou jsou obecně mimořádně zábavné. Karel Beseda v roli Alfreda předávajícího recept za tragických okolností balancuje na hraně sentimentu, aniž by do něj spadl. Radku Bárovi velmi sluší role ambiciózního a nekompromisního Jana Bechera. Lucie Domesová coby Heda je skvělá v posledním výstupu hry. Jirka Švec à la doktor Mitterbacher, opěvující přednosti karlovarských vod, je neodolatelný. Magda Hniličková, ochutnávající becherovku, coby Josefína velmi autentická, i přesto, že jejím přirozeným pitím je rum.

A sledujte oči Františka Špačka coby Goetha ve scéně s Bárou Štěpánovou jako Barbarou Becherovou. Osobně mám nejraději již zmíněnou poslední scénu, v kontextu hry je výjimečná, mimořádně dobře napsaná a myslím, že Jirka Seydler pro ni vymyslel hezky fungující jevištní podobu.