Když si člověk promítne všechny ty báječné karlovarské výtvarníky, kteří po válce přišli budovat nové Karlovarsko, zjistí, že téměř všichni dnes odpočívají v zahradě zelené. Počítejte se mnou: Jaroslav Ježek, Karel Kuneš, Antonín Kuchař, Gizela Kuchařová, Vlastimil Květenský. Jaroslav Klát, Otmar Homolka, Franta Malý, Dana Nožičková, Jan Samec st., Milan Kraus… Stále maluje Karel Retter, Petr Strnad, František Fuksa, nemocný je Miloslav Strnad. Ptáte se, kdo je František Fuksa? Pravda, v Karlových Varech vystavoval jen na společných expozicích. Ale velkolepé výstavy míval v Sokolově, vystavoval mj. v Kraslicích anebo v královédvorském půvabném Hankově domě.

A jak se vůbec k malování dostal?
Pocházím z Vysočiny, z takové vesnice, kde ani nebyla elektrika. Byly jsme tři děti a otec měl představu, že z nás něco musí být. Mně určil housle. Kousek od nás měl svou dílnu a barák, který nádherně voněl dřevem, kolář, svobodný mládenec, kterému vedla domácnost sestra. Oba hráli na housle a otec mě k nim posílal, abych se také přiučil. Ale moc mě to fidlání nebavilo. Kolář a já jsme hráli, sestra přitom malovala. Poprvé jsem ucítil vůni terpentýnu a olejových barev, a to mne chytlo! S hraním jsem brzy sekl a na měšťance si všiml učitel kreslení mého zájmu a věnoval mi dost času. Dokonce mne brával s sebou do divadla – samozřejmě ochotnického – kde jsme malovali kulisy. To se mi líbilo!

Po měšťance jsem šel do Bechyně na keramickou školu. Tam jsem se seznámil s Vlastou Květenským. Hrál na trumpetu, já si ji také pořídil a vytrubovali jsme spolu dueta až do alelujá. Vlasta byl o dva roky starší, odešel do Prahy na Vysokou umělecko-průmyslovou školu. Tam jsem později nastoupil i já. Když jsem školu opustil, vychoval ze mne krajináře Václav Rabas. Brával mě často do své vily v Krušovicích. Nikdy mě nepoučoval, vždycky jsme spolu chodili po tom jeho „krušovickém čtverečním kilometru" a on vyprávěl. „Na malování nepotřebuješ jen oči a ruce, ale hlavně srdce! To musí být znát na každém obrazu!" říkával. Ach, co já se všecko dověděl! Dodnes, když něco dělám a nevím si rady, vždycky si vzpomenu: Copak by asi řekl Rabas?

Do vily za ním přicházeli umělci všeho druhu, zval je na zabíjačky, na sklizeň ovoce, na med, na sušené byliny… Všechny vítala jeho manželka, Hermínka a všichni jsme ji museli říkat Hermínko! Někdy jsem přišel a pokašlával. Nepustila mne k Rabasovi, chránila ho před všemi nemocemi. Vzala mne stranou, uvařila ze sušených bylin čaj, sladila medem. Musel jsem ho vypít, čekala, až se mi uleví, dřív mne k Rabasovi nepustila.

Jak jste se z Vysočiny dostal do Karlových Varů?
V pětačtyřicátém, kdy vyzývali k obsazení pohraničí, se náš tatínek rozhodl, že tedy pomůžeme. Přestěhovali jsme se na Jesenici u Rakovníka. Oženil jsem se s Plzeňačkou, nějaký čas jsme byli v Plzni a já hledal zaměstnání s bytem, abychom se mohli usadit. Přišla lákavá nabídka ze Sokolovských uhelných dolů: pracovat v propagaci, byt v Karlových Varech-Dvorech. Už tu bydlíme přes 50 let!

To bylo vaše první setkání s lázeňským městem?
Ne. Když mi bylo patnáct, pozvala mne na návštěvu otcova sestra – má teta. Přijel jsem z té naší vesnice a úplně okouzleně jsem koukal na to nádherné město. Nic krásnější jsem v životě neviděl! Teta bydlela na Čertově ostrově v dnešní Foersterové ulici.

František Fuksa je krajinář, karlovarská krajina není skoupá na mimořádná zátiší. V obýváku u Fuksových jich visí nepřeberně. „Miluju Ohři. U nás na Vysočině žádná pořádná řeka netekla. A tady hned tři! Přesto mne nejvíc zaujala největší z nich – Ohře."

V posledních letech má František Fuksa ještě jeden zajímavý okruh tvorby: má rád Karlovy Vary a pustil se do malování žánrových obrázků starých, často už neexistujících Varů zaplněných lidmi v dobovém oblečení. Kdyby byl František Fuksa Casanova a ne spíš nestor karlovarských malířů, mohl by lákat dívky ne na sbírky motýlů, ale na rozsáhlou sbírku svých dávných Karlových Varů. Dá se prohlížet do nekonečna a určovat, odkud je právě tenhle záběr. Často ale člověk marně bystří mozek, nepozná nic, všechny indicie zklamou. Město se mění, modernizuje, leccos krásného a nostalgického na věky mizí…

Ještě že existují malíři a obrazy! Ale i tak bychom měli dávat pozor, aby nám ty jedinečné Karlovy Vary nezmizely pod rukama…

„A ještě maluji obrázky pro děti. Čerty, víly, hastrmany, většinou je dávám do nemocnice nebo do dětských útulků, aby dětem udělaly radost. Můj otec mi vždycky říkal: Snaž se víc dát než brát, nezbohatneš, ale bude ti dobře u srdce! Taková ševcovská moudrost, ale já se jí držím, je pravdivá…"

Eva Hanyková