Bohatá historie kultury nabízí možnost podívat se s odstupem času zcela novým pohledem na cokoliv, co se zdálo být nezpochybnitelné. O nový pohled na kořeny expresionismu v českém umění se pokusila historička umění Marie Rakušanová svou velkou výstavou v pražské Městké knihovně Křičte ústa!, která skočnila 1. dubna. Souvislosti, které by mohl návštěvník výstavy postrádat, jsou nyní detailně vyloženy v doprovodné publikaci stejného jména vydané nakladatelstvím Academia. Bohužel se u této knihy, podobně jako u katalogu ke spřízněné výstavě V barvách chorobných, projevil občasný neduh nedostatečné koordinace termínu výstavy a uzávěrky katalogu, takže kniha Křičte ústa! vyšla pouhý týden před zakončením expozice. Její bohatý obrazový doprovod však poslouží jako jakési prodloužení výstavy na dobu neurčitou. Knihu nevtíravě upravil Luboš Drtina, spěch se podepsal snad jen na prohozených popiskách k obrázkům na stranách 10 a 11.

Ústřední autoritou tohoto výtvarné období je Petr Wittlich, autor průlomové publikace Česká secese. Ne náhodou svěřila editorka Rakušanová profesoru Wittlichovi nejen prvenství v pořadí příspěvků, ale i předmluvu knihy. Další texty dodala ona sama, Vojtěch Lahoda a Karel Srp. Jednotlivé příspěvky rozvíjejí ústřední tezi výstavy. Totiž že český expresionismus nebyl negací předchozích výtvarných směrů, symbolismu a impresionismu, ale že dál rozvíjel některé jejich tendence, zejména důraz na sociální problematiku, napětí mezi obsahem a formou a obrat od reflexe reality do nitra věcí a duší. Ze čtyř textů katalogu dodal Petr Wittlich text sice nejméně přístupný čtenářky, nicméně nejpropracovanější a odrážející nejtěsnější pochopení pro práci umělce. Autor si vybral pouze několik konkrétních příkladů, zejména umělecko–psychologický vývoj Františka Bílka, ale mistrně v nich kombinuje důkladnou znalost detailů umělcova života s pochopením pro uměleckou práci s kreativní energií.

Podobné vcítění do tvůrčí práci projevuje také Karel Srp ve svém příspěvku Osy sváru. Naopak Rakušanová a Lahoda se pohybují více na teoretické a faktografické půdě a pokoušejí se o širší perspektivu, jmenovitě o téma Krajiny a města (Vojtěch Lahoda) a motiv napětí v expresionistickém výrazu (Marie Rakušanová). Tím, že se věnují tak bohatému materiálu, nemají tito dva jmenovaní autoři dostatek prostoru k dokládání svých tvrzení. Což je škoda, protože místy má čtenář dojem, že například osu sváru a napětí lze vlastně nalézt úplně kdekoliv a je na autorově libovůli, které dílo do svého výčtu zařadí a které ne. Také zde schází pokus o nové „přečtení“ citovaných děl, o skutečně radikálně odlišný pohled na díla samotná. Rakušanová a Lahoda se tak často noří do dobových pramenů, až sugerují pocit, že pouze tudy vede cesta ke správnému pochopení díla. Rovněž bychom mohli postrádat pasáže o roli barev v expresionistické malbě, která byla významná právě osamostatněním barevnosti od zobrazovaného.