Hodně jsme spolu vzpomínaly. Ostatně focení k rozhovoru probíhalo přímo v historické budově Národního divadla i na střeše u majestátního sousoší trig. Když jsme společně s fotografem a vizážistkou stoupali po úzkých strmých schodech nahoru, procházeli jsme kolem bust a fotografií již zemřelých členů souboru Činohry. U některých se Jana Preissová zastavovala se zvláštní pietou.

Žijete vzpomínkami? Zkušebna Činohry ND je na Anenském náměstí, takže často chodíte kolem Divadla Na Zábradlí, kde jste kdysi začínala. Co to s vámi dělá?
Zábradlí bylo mým prvním angažmá, dokonce jsem tam hrála ještě při studiu, a tak chodím okolo s velkou nostalgií. Strávila jsem tam většinu hereckého života a zahrála si věci, které bych v tak velkém domě, jako je Národní divadlo, možná ani nedostala. Byl to krásný kus mého života.

Navíc Zábradlí disponovalo legendárním klubem, kde v noci či nad ránem končily cesty všech divadelníků, že?
Dnes už nemám takovou potřebu po představení zůstávat v divadle. Ale tenkrát na Zábradlí jsme vždycky seděli v tehdejším foyer a za obětavé péče manželů Pospíšilových, kteří se starali o naše občerstvení, jsme probírali divadlo, dostávali připomínky od režisérů, oslavovali premiéry. Bylo to fajn. Žili a tvořili jsme víc „nablízko“. A to doslova.

Pánská šatna byla tehdy plná výjimečných hvězd – Bartoška, Heřmánek, Mrkvička, Zedníček… Nepřinášelo to nějaké třenice?
V žádném případě. Chovali se normálně, hvězdami byli pouze pro vnější svět. Třeba na Láďu Mrkvičku nemůžu dodnes zapomenout, to byl a je tak skvělý kolega, tak mimořádný herec. Když hrál Smerďakova v Karamazových, chodili jsme se na něho všichni do portálu dívat. Hvězda nehvězda!

Říkáte o sobě, že jste introvert. Když jste dostala nabídku do Národního a přešla z malinkatého Zábradlí na největší a nejprestižnější jeviště u nás, bála jste se hodně?
Neskutečně! Ochromoval mě pocit, že na to nemám. Nešlo o prostor, na zájezdech jsme hráli v obrovských ratejnách, například v kulturácích na Ostravsku. Mám v sobě ale zažitou až přehnanou úctu a pokoru vůči Národnímu divadlu. Už od školy, kdy jsme sem chodili na Danu Medřickou, Vlastu Fabiánovou i Karla Högra a na všechny ostatní výjimečné osobnosti. Když jsem si představila, že bych s nimi stála na jevišti, lekla jsem se. V mládí mě režisér Václav Hudeček požádal, abych alternovala s Klárou Jernekovou Desdemonu v Othellovi. Toho tehdy hrál Radovan Lukavský a Jaga Rudolf Hrušínský.

Mimochodem – skvělé obsazení…
To ano. Začalo se zkoušet, Dana Medřická hrála Emilii, úžasně se ke mně chovala – držela mě za ruku a když viděla, jak jsem vyděšená, uklidňovala mě: „Neboj se, to bude dobrý!“ Jenže pak nastaly zvláštní okamžiky, pořád zkoušela Klára a já jsem tam jen seděla a koukala. A když už přišla řada na mě, dostala jsem pokyn, ať vše dělám stejně jako ona. Zarazila jsem se – aha, když to udělám po svém, asi to nebude dobře. A tak jsem řekla: „Nezlobte se, já to takhle nechci dělat.“ A odešla jsem. Prostě když cítím, že vadím, raději sama odejdu. Po letech přišla nabídka na angažmá v ND od Milana Lukeše, ale i tehdy jsem chtěla raději jen hostovat. Dostala jsem titulní roli ve Slečně Julii, myslím, že se povedla, ale ani to mě nepřesvědčilo. Až režisér Ivan Rajmont, bývalý kolega ze Zábradlí, mě nakonec zlákal.

Činohra Národního divadla má specifikum – větší množství herců a hereček ve starším věku, kulantně řečeno. To znamená, že když se objeví výjimečná role, stojí v řadě několik adeptů a adeptek. Je těžké žít s pocitem, že velkou, dobrou roli dostanete třeba jen jednou za dvě tři sezony?
Nemůžu říct, že by mě to netrápilo, ale vzhledem k tomu, že skutečně nejsem ambiciózní a ctižádostivá – a to není póza, prostě nejsem – klidně budu pět let „sloužit“ s vědomím, že jednou přijde role, která mi za to bude stát. A to se mi teď přihodilo s režisérem Danem Špinarem a Noční sezonou, která moji bolístku zahojila. Navíc vím, že jsou role, které bych v tomhle věku ani dělat nemohla.

A pak přijde Kytice, kde nikdo nemá hlavní roli a všichni herci jsou šťastní. Takový kolektivní rituální zážitek. Možná proto má tak mimořádný ohlas. Ostatně ani v Národním divadle nebývá běžné, že by diváci stáli na každé repríze.
Už dlouho jsem nezažila takovou energii a náboj. Naše emoce jsou tak opravdové, tak autentické, že i já – jako účastník – se neubráním slzám. Právě ta opravdovost emocí se dotýká i lidí, kteří sedí v hledišti. Emoce, kterým nelze uhnout. S otevřenými ústy posloucháte Františka Němce a jeho Záhořovo lože, baladu, která se nedá pomalu na jeden zátah ani přečíst. Natož pochopit. Ale František to dokáže. A když se na konci duše jeho Poutníka vznáší nahoru, diváci mají pocit, že letí do nebes s ní. Jsou ochotni tuhle nádheru bez dechu přijmout, protože jsou otráveni všemi těmi komerčními, bezduchými věcmi bez citu. Myslím, že lidé doslova hltají velké emoce. Potřebují na chvíli něčemu uvěřit a propadnout iluzi.

Ve vámi zmiňované Noční sezoně máte netypickou roli. Dotkla jste se toho už při focení. V něčem jde o dar i prokletí, když žena vypadá stále jako milá dívenka. Diváci jsou totiž zaskočeni zjištěním, že roli nesnesitelné, místy i značně vulgární babičky hrajete právě vy.
I jedna moje vzácná přítelkyně nedokázala pochopit, kde beru ve svém věku tolik energie… (smích)

Mě na tom baví nejen myšlenka, že od určitého věku nemusíme dělat věci, které nechceme, stylizovat se do příjemné a hodné role. Ale i fakt, že ve stáří může člověk toužit po lásce, vášni, sexu. Žijeme ve společnosti, která tohle občas opomíjí.
Právě. Nejde jen o lásku, ale vůbec i o projevení citu, fyzického vztahu, objetí, pohlazení… Já v podstatě hraju tak trochu svoji maminku. Strašně ráda tancovala, bývala královnou parketu, hrála ochotnické divadlo, krásně zpívala, zkrátka temperamentní a energická žena. V posledních letech jejího života ji pravidelně navštěvovali naši přátelé. Starali se o ni, když jsem já nemohla. Báječní lidé. Mezi mojí matkou a oním mužem, tehdy asi pětačtyřicetiletým, vznikl hluboký platonický vztah. Něco mezi nimi zafungovalo a ona k němu vzhlížela jako k pánubohu. Prostě se do něj ve svých pětaosmdesáti zamilovala! Když měl přijet, „udělala si hlavu“, jak se říká, přišmrncla se. A pak si v jejím malém bytě pustili gramofon, zpívali a tančili. Nemoc nenemoc, bolest nebolest… Vždycky, když v Noční sezoně říkám svému mladému kolegovi Igoru Orozovičovi větu „Johne, děkuju ti, žes byl dneska můj hrdina“, myslím na svoji mámu a její pozdní lásku.

Často hovoříte o komplikovaném rozchodu vašich rodičů.
Oba své rodiče jsem bezmezně milovala, přestože mě máma za každou hloupost seřezala. Tátu jsem zbožňovala naprosto oddaně, bez jakýchkoli podmínek, byl strašně hodný, věnoval se mi. Vždycky, když jsme šli v neděli na oběd k mé milované babičce, vedl mě za ruku. Pořád cítím tu jeho velkou teplou ruku, ve které držel moji dětskou ručičku. Byla to neuvěřitelná jistota. To, že se naši rozvedli, mě poznamenalo na celý život.

Kolik vám tehdy bylo?
Osmnáct, zrovna jsem přišla do Prahy.

Vnímá člověk v dospělosti rozpad vztahu svých rodičů jinak než jako malé dítě?
Pro mě byl jejich rozchod velké trauma. Dodnes si myslím, že se nespokojenost a krize v manželství dají řešit i jinak než rozchodem. Jenže moje máma byla naprosto ultimativní a nesmlouvavá. Prostě nenávist až za hrob. A totéž vyžadovala ve vztahu k otci i ode mě. Tím jsem trpěla nejvíc. Byl to přece problém mých rodičů, ne můj. Máma mi zakázala za tátou chodit, vyhrožovala, že to bude její smrt, bála jsem se. Teprve ve svých padesáti letech jsem se vzbouřila. Řekla jsem jí: „Maminko, prosím tě, uklidni se a uvědom si, co děláš! Nám oběma! K čemu je ti dobrá nenávist, která tě užírá? Už to konečně zastav! Odpusť sobě, tátovi i mně, že ho mám pořád ráda. Protože, maminko, ve vašem vztahu jsem pořád dítě a on je můj táta…“

Jak reagovala vaše matka? Vztekala se?
Vůbec ne. Najednou jí všechno došlo. Čekala jsem, že mě vyžene, že po mně něco hodí, ale nic takového se nestalo. Jsem přesvědčená, že tátu nikdy nepřestala mít ráda.

Vy jste vyrůstala jako jedináček?
Ano, ale jako netypický jedináček. V konfliktních momentech jsem utíkala za svou babičkou, empatickou a láskyplnou ženou. Nikdy jsem jí nic nemusela říkat a vysvětlovat. Jenom mě pohladila po vlasech. Byla tak tichounká, pokorná, smířlivá, sama semletá životem. Děda byl alkoholik, velký divoch a rváč. Moje máma z něj, samozřejmě, v sobě něco měla. A já mám pocit, že jsem zase hodně po své babičce, jak se říká – přes koleno. Jak stárnu, prohodí občas můj muž, že se víc a víc podobám svému otci. To mi nevadí – kdyby ale řekl, že se podobám své matce…

Asi byste se naštvala.
Já jsem vždycky byla spíš tiché, zakřiknuté dítě, v kolektivu jsem se neuměla prosadit, vždycky jsem čekala někde v koutě, až mě třeba vezmou do party. Takovej malej zpráskanej pejsek. A když mě máma trestala, tak se moje tichá babička neudržela a úzkostně na ni volala: „Proboha, přes hlavu ne!“

Takové zážitky vás musely poznamenat. Když jste se stala sama matkou, snažila jste se vědomě být jiná, hodnější?
Neřekla bych „hodnější“ – ale než bych své děti uhodila, radši jsem ve zlosti kopala do dveří u sklepa. Nikdy jsem naše kluky nechtěla bít. Jasně, občas mě vytočili tak, že jsem se musela odreagovat.

A jaká jste babička?
Nejsem moc hravá, na to je u nás expert spíš dědeček. Jsem zabezpečovací – uvařím, umyju, vyperu, vyžehlím. Nemám trpělivost si s nimi hrát. On s nimi zase vymýšlí neskutečné blbinky včetně speciální řeči, které rozumí jen on a děti. Velkou trpělivost s vnoučaty má taky znojemská babička Marta, maminka mé snachy Martinky. Dokážu ovšem s vnuky hrát fotbal, to zas ano.

Je výhodou mít vlastní snachu v souboru? Řešíte s Martinou i pracovní věci?
Občas ano, protože já díky své povaze někdy ani nevím, co se v divadle děje. Zaplaťpánbůh že vstoupila do našeho života. Pro nás je jako naše dcera. Sama přišla brzy o tatínka a můj muž se jí ho snaží trochu nahradit. Ke mně se Martinka chová s něžnou a láskyplnou shovívavostí. Občas mi například koupí „tu blůzičku, tu svetříček“, protože ví, že na to nemám trpělivost. A to, co odvedla za práci ve vztahu k mému synovi, to nechápu ani jako matka. Ale ona je – jak říká můj muž – Mama Roma. Moravanka s obrovským srdcem.

Nedá mi to a musím se zeptat: A přesto jste kdysi nechtěla, aby se váš syn rozvedl a podruhé oženil. To kvůli vlastní nepříjemné zkušenosti z mládí?
Měla jsem pocit, že jsem někde udělala chybu, byla jsem z toho úplně nemocná. Ale člověk do manželství jiných nevidí, a ani do vztahů svých dětí. Od začátku jsem věděla, že je v prvním manželství mého syna něco špatně, ale měli jsme první snachu rádi, narodila se první vnučka Viktorka… Je dost těžké to posoudit, aby člověk nestranil jen jednomu z partnerů. A já spíš straním ženám, takže jsem za rozpad vztahu vinila svého syna. Asi si taky užil svoje. Ale právě proto, že jsme oba s Viktorem z rozvedených manželství, nedokázala jsem pochopit, že právě nám se rozvádí dítě. Dlouho jsem to nemohla vstřebat.

O svém manželství jste tedy nikdy nezapochybovala?
Myslím, že jsem zkrátka měla štěstí. A za druhé jsem přesvědčena, že bych se v žádném případě nerozvedla, i kdyby pro to existovaly jakékoli důvody. Jakmile jsou ve vztahu děti, uvažuje člověk jinak, nedokážu si představit, že bych svým dětem přivedla jiného tatínka. Že bych vedle sebe měla někoho jiného než svého muže. Krize se mají řešit bez emocí a s rozumem – právě kvůli dětem.

Jenže kvůli dětem se člověk občas dopouští i dost diskutabilních věcí. V televizi se poměrně často reprízuje legendární seriál „My všichni školou povinní“. Mimo jiné velmi přesně vykresluje různé způsoby rodičovské výchovy. Vy sama tam hrajete matku nekriticky milující a zbožňující své dítě, která skrze něj řeší vlastní neuskutečněné ambice.
V tom je seriál zřejmě pořád aktuální, ambiciózních rodičů je čím dál víc. Neuvědomují si, že přehnanou ctižádostí ubližují zejména svému dítěti. Já jsem podobné věci jako matka řešit nemusela. Oba synové šli z devítky na gympl, Martin koketoval s divadlem, mladší syn Honza naopak podobné věci negoval. Přitom má, podle mě, talent a divadlu rozumí. Ale věnuje se počítačové grafice. Martin zkusil DAMU – nenutili jsme ho ani přehnaně neodrazovali. Možná by mohl dělat i něco jiného, je produkční typ, dokáže vymámit, jak se říká, z jalové krávy tele, má nadání na jazyky, překládá z angličtiny. Jestli jsem v souvislosti s ním měla nějakou ambici, tak to, aby své talenty dobře využil. Ale rozhodl se pro divadlo a já to respektuju.

Kromě tohoto seriálu jste natočila i pár dalších legendárních kousků. Jak moc jste alergická na neustálé reprízování „Velryby“ a „Polepšovny“?
Víte, co je strašné? Vždycky, když to zase běží, Viktor volá: „Polepšovna!“. A já jen zakroutím hlavou, že už se na to nemůžu ani dívat. Tak něco raději dělám, náhodou projdu kolem televize… A zůstanu u ní stát jako přikovaná a koukám na to znovu a znovu. Znovu a znovu se bavím. Jde o tak autentickou záležitost, že mě i po těch letech vždycky rozesměje. A druhý den řeknu svému kolegovi Františku Němcovi jen – „Zase jsme spolu byli v televizi, viď?!“

Jana PreissováHerečka Jana Preissová (*1948)
*narodila se v Plzni
*vystudovala herectví na pražské DAMU, poté působila dvacet let v Divadle Na Zábradlí v Praze (1970–1990), kde si zahrála např. Mášu ve Třech sestrách, Lady Macbeth v Macbethovi nebo Elvíru v Donu Juanovi
*v roce 1990 se stala členkou Činohry Národního divadla v Praze. V současnosti ji můžete vidět v inscenacích Pýcha a předsudek, Křehkosti, tvé jméno je žena, Kytice či Noční sezona, kde ztvárňuje tragikomickou roli výstřední babičky Lily.
*jako devatenáctiletá se objevila v Menzelově filmu Rozmarné léto.
*proslavily ji i další televizní filmy, inscenace a seriály, mimo jiné Jak vytrhnout velrybě stoličku nebo Jak dostat tatínka do polepšovny
*v roce 1994 získala Českého lva za vedlejší roli ve filmu Řád
*vyučovala několik let na Pražské konzervatoři a věnuje se rovněž dabingu (v letech 1995 a 1998 jí byly uděleny Ceny Františka Filipovského)
*je manželkou herce Viktora Preisse – mají dva syny, Martina a Jana.