Mexiko je největším státem Střední Ameriky, je to velká a různorodá země s barvitou a bohatou kulturou. Folklorní soubor Compaňía danza y musice folklórice de México – Hueyitlatoani přivezl tuto bohatou kulturu na 12. Karlovarský folklorní festival.

Tato umělecká skupina milých a usměvavých lidí je v naší republice již měsíc a za tu dobu stihla navštívit osm folklorních festivalů přesto, že ji hned na začátku putovní po naší vlasti potkala velice nepříjemná věc. V Praze se vážně zranil jeden z tanečníků, shodou okolností syn vedoucího souboru, a do dnešního dne leží v kómatu v pražské nemocnici. Také proto byla ohrožena návštěva souboru v Karlových Varech.

S Mexičany jsem strávila šest dní jako jejich průvodkyně. Do Karlových Varů přijeli už ve čtvrtek odpoledne vlakem z Prahy. Čtyřhodinová jízda pro ně byla velkým a vyčerpávajícím dobrodružstvím, takže ve vlaku všichni usnuli. A nebýt pohotové paní průvodčí, která je v Karlových Varech vzbudila, mohl se soubor snadno ocitnout třeba až v Chebu…

Ještě ve čtvrtek večer se soubor představil divákům v Jáchymově, kde sklidil veliký úspěch. V pátek si Mexičané prohlédli město a zatančili, zahráli a zazpívali na Zahradní slavnosti v Poštovním dvoře. Ačkoliv byl sobotní a nedělní program doslova nabitý různými koncerty a přehlídkami, na středoamerických umělcích nebyla vidět ani známka únavy a stále rozdávali úsměvy a radost mezi nadšené diváky. A těch měli kolem sebe stále velké množství.

Jak mi prozradil šéf souboru, v Karlových Varech se mu moc líbilo. Dokonce prý víc, než v Praze. Na festivalu ocenil nádherná a zajímavá místa, na kterých se vystupuje. Zejména mu učarovaly kolonády a přírodní amfiteátr pod hradem Loket. Pochvaloval si také velké množství diváků, které každému koncertu přihlíželo a vytvořilo neopakovatelnou atmosféru.

Mexický soubor rozdal za celý festival tolik úsměvů, že rozzářil své okolí a nahradil tak sluníčko, které letošnímu festivalu chybělo. Kolikrát mě napadlo, jaká je to škoda, že my ostatní se také na sebe víc neusmíváme. Možná by bylo na světě hned veseleji.

Ale co jsem nejvíc obdivovala, byla jejich vnitřní síla. Ač to nikdo z nich nepřiznal nahlas, všichni měli a mají strach o svého kamaráda a všechna vystoupení věnovali právě jemu. A pokud byste se jich zeptali na jejich přání, myslím si, že by si nikdo nepřál nic jiného, než aby se jejich druh vrátil ve zdraví s nimi zpět do Mexika.