Proč nejsem zastupitelem? (Otázka, kterou jsem si nikdy nepoložil sám, ale kterou dostávám tak často, že ji nemohu pominout.)

Jsem člověk ducha, ne světa, a ti, jak známo, do politiky nepatří. Dějiny nám (na příkladě Sokrata) ukazují, jak to dopadá, když na to zapomenou. Jejich úkolem není budovat vzdušné zámky, ale chránit pravdu, bránit zlu a sypat písek do soukolí politického provozu, stane-li se lidožravým.

Mezi námi ale žijí lidé, kteří rozumějí světu, a přesto pro něj na ducha nezapomínají. Právě jim bychom měli svěřit správu věcí veřejných. Jak píše Čapek, člověk „nemůže žít na vysoké hoře; stačí mu, že vidí zblízka svůj dům či pole, obé plné pravd a věcí: tam je jeho pravé místo. Ale občas se může podívat na hory a říci si, že odtamtud jeho pravdy sice existují, ale splývají s něčím daleko širším. Přilnout k této podívané a přitom pěstovat své malé pole, to je skoro cosi jako pobožnost.“

Úcta k tomuto rozměru světa je lidskou povinností politiků: dává jejich činnosti hloubku a z ní též pocházejí jejich vize. Dostát jí ale dokáží jen vzácně. Jedním z nemnohých, kdo na tuto ‚podívanou‘ nikdy nezapomněl, je Jan Hadrava. Vidíme-li v něm ‚ztroskotance‘ (jak často slýchávám), vypovídá to nelichotivě nikoli o panu Hadravovi, nýbrž o nás samých a našich hodnotách. Proto jsem jeho vyloučení nemohl přijmout a raději odešel na trestnou lavici místo něj.

Dávat ženám přednost patří k slušnému vychování. Že se naší radní stala žena (Berenika Podzemská), však není jen ozdobný samoúčel. Vždyť i republika je žena, politika je rodu ženského a demokracie též. Chesterton ji (demokracii) přirovnal k příjemné hostitelce, která „dává slovo i lidem plachým, stydlivým a upejpavým. Neboť praktickým úkolem politiky (stejně jako praktickým úkolem večírku) je, aby byl povýšen, kdo se ponižuje. Demokracie znamená dát hlas těm, kdo by nikdy neměli odvahu vládnout. Vládnout by ale měli právě ti, kteří k tomu nemají odvahu.“ Svůj svět nespasíme, nezačnou-li jej ženy spoluurčovat, místo aby se jen podílely na jeho právech již (mužsky) určených. Musíme jej „poženštit“, chceme-li uslyšet hlas druhých: jen v jeho zrcadle dokážeme zahlédnout sebe a celek. To je smysl tajemství žen, jež je nám, mužům, uzavřeno.

Má nepřítomnost v zastupitelstvu tak není žádnou ztrátou. Naopak, každý z ostatních (Doktorů) ji více než vyváží.

Jaroslav Žák, přednosta interny NKV