Výročí svržení atomové bomby na Hirošimu je teď nezvykle aktuální. Ne kvůli tomu, že v kinech běží trhák Oppenheimer o otci jaderné pumy Oppenheimerovi. Důležitější je jiná souvislost. Místopředseda ruské bezpečnostní rady, bývalý prezident a premiér Dmitrij Medvěděv vyhrožuje, že Rusko použije atomovku, i pokud jen Ukrajina získá zpátky protiprávně okupovaná území.
Mohli bychom říci, že Medvěděv, ač bývalý prezident, je takový Putinův klaun. Jenže jisté to není. To, co se v Rusku děje, natolik postrádá racionalitu, že nemožné není nic. NATO bere takové hrozby vážně. Nejenže se nemíchá do války, kterou Rusko rozpoutalo. Zatím nedodává svému spojenci ani takové zbraně, které by nepřítele rozčertily a vyprovokovaly k tomu, aby sáhl po zbrani hromadného ničení.
Útok na Hirošimu vzbuzuje děsivé otázky. Opravdu bylo nutné zabít tolik lidí? Nestačila demonstrace síly na opuštěném místě? Dodejme ovšem, že vzdušný teror proti civilistům rozpoutaly Německo a Japonsko a s odvetou musely počítat. Druhý atomový výbuch v Nagasaki však udělal i z Oppenheimera takového tehdejšího „dezoláta“.
Dnes je dilema jiné: Může si jaderný stát dělat, co chce? Přepadení Ukrajiny by se ruskému vedení zle nevyplatilo, kdyby západní země v souladu s mezinárodním právem a chartou OSN bránily svého spojence razantněji. Kdyby Putin nemohl mávat atomovkou, byli už s největší pravděpodobností jeho vojáci vytlačeni z okupovaných území.
Takhle je to poker na hraně. Blufuje, nebo jednou vystřelí a odstartuje katastrofu? Objevuje se tedy i otázka obecnější. Mohou si země jaderného klubu dovolit vůči sousedům úplně vše?
