Hodně lidí mluví o penězích, vlastně mi poslední dobou připadá, že všichni mluví o penězích a vzápětí podotknou, že nemají čas. Taky to dělám. Ale vždy se zarazím. Je to tak opravdu? A hlavně musí to tak být? Člověk má pocit, že ano, že je v podivných kleštích honby za penězi, které ve výsledku stejně ve většině případů nemá, protože peníze jako by přestávaly mít hodnotu.

Jisté je, že čas má hodnotu větší. Říkávalo se, že čas jsou peníze. A co když je spíš čas zdraví, pohoda a láska? Co kdybychom si dokázali říct a dost, já mám přece spoustu času. Jsem tady, na světě, a do vínku jsem hned při narození dostal čas, nikoli peníze.

Petr Kolman
Problém s odchody lékařů do zahraničí

Irena Obermannová
je spisovatelka

Před nějakou dobou jsem se pokoušela domluvit si schůzku s jednou kamarádkou, probírala jsem se diářem a zmocňovalo se mě obvyklé šílenství žádné volno. Kamarádka chvilku naslouchala mému neurotickému hledání hodiny či dvou, a pak mi jen s úsměvem řekla: „Jen klid. To vymyslíme. Já čas mám.“ Vytřela mi zrak. Uklidnila jsem se, najednou jsem našla mezírku, do které jsem vměstnala naše setkání, a začala se těšit. A také přemýšlet o tom, co mi vlastně sdělila.

Já čas mám. Také moje kamarádka pracuje, je výkonná, má se takzvaně co ohánět. Jak to, že ona má čas, a já ne? Došlo mi, že mít čas je rozhodnutí. Že je to podobné jako se štěstím. A co víc, že mít čas a mít štěstí spolu úzce souvisí. Že to oboje je úhel pohledu.

Možná je to dáno věkem, ale poslední dobou přemýšlím o čase hodně. Dřív jsem si říkala, že biblické vyhnání z ráje a následný vzkaz lidem: „pachtit se budeš v potu tváře“ je symbolem celého lidského života. Že co bychom jako s tím životem dělali jiného? Že stejně neumíme nic jiného než se pachtit. Že co bychom jako s volným časem dělali? Že to nejhorší, co se člověku může stát, je takzvaně „nemít do čeho píchnout“. To se přece vždycky říkalo o důchodcích, že mají celý den na to, aby poslali dopis, a stejně to nestihnou. Ale poslední dobou se ptám, zda je to tak opravdu.

Pavel Kopecký
Kissinger: Ani přátelé, ani nepřátelé – jen zájmy!

Mladí lidé bývají napřed, to oni mění svět, dřív revoltovali a v dnešní době spíš pohodují. Vypadá to, že zlenivěli, ale co když je právě jejich pohodářství a flákačství jakousi novodobou revoltou? Vzepřeli se tomu, jak se jejich rodiče i prarodiče neustále někam a za něčím honili a na ně neměli čas. Začínají si na první místo klást poněkud jiné hodnoty, než tomu bylo dřív. Péči o sebe, cestování, vztah, případně rodinu a děti. Ale také sebe sama, což leckdy může vypadat sobecky, ale ne vždy tomu tak je.

Protože, jak se říká v letadle: „Masku nasaďte nejdříve sobě, a teprve potom svému dítěti.“ Když jsme pevní, zdraví a odpočatí my sami, můžeme pak energii, péči a lásku rozdávat.

Zdroj: DeníkMyslím, že vyhnání z ráje se obrací směrem zpět. Připadá mi, že lidé se rozhodli, že se chtějí do ráje vrátit. Že to je jednodušší, než by se mohlo zdát. Že ráj jsme my. Protože všechny řeči o skromnosti, slow módě, udržitelnosti, o vlastních zahrádkách, na kterých se můžeme napást, k tomu směřují. V novém ráji pak půjde o jediné - péči o náš volný čas. Jsem srdcem naivka, a tak pevně věřím, že se tomu brzy začne učit ve škole.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.