Všichni jsme dojati záběry africké divočiny, ronili jsme slzy dojetí u lvice Elsy, jsme pobouřeni tím, že někdo dokáže lovit na maso gorily, šimpanze nebo zabíjet slony kvůli slonovině. Děláme psí kusy, abychom zachránili tato mizející zvířata. Zatímco u nás jsme si velké šelmy a velké savce vybili už před několika staletími. Teď se i do naší středoevropské krajiny v malých počtech vracejí.
Místo slavení je z toho ale hysterie. Stačí, aby medvědi máchli tlapou po pár lesnících, velkosběračích borůvek, vybrali několik popelnic a prošli se ulicemi. Vlci nemusí udělat ani to. A už se děsíme, voláme na poplach a žádáme „regulování stavů“. Když to nepovolí stát, pokládáme otrávené návnady sami a vraždíme. S nadějí, že to policie neodhalí.
Nejen tyto velké šelmy, ale i orly mořské či kormorány.
Přitom to není proto, že by nám tato zvířata brala něco, co k životu nutně potřebujeme. Jenom nám prostě, často jen psychologicky, znepříjemňují život. Prostě najednou nejsme v krajině sami, nemůžeme si tu dělat úplně to, co chceme. Hrozí nám riziko, sice statisticky se blížící nule, ale riziko.
Na Slovensku, kde je tisíc či dva medvědů, je z toho mediálně hlavní téma voleb.
V Česku ještě vlci na lidi nezaútočili, je jich možná sto, možná dvě stě, a už se mohou v jednom z krajů střílet. Je v tom lenost, omezenost, neschopnost přizpůsobit se nové situaci. Stavu, za který bychom měli být rádi, protože ukazuje zlepšování stavu naší přírody, ale nejsme.
V zemi, kde lidé masově protestují proti vyhlašování národních parků, se ale není možné ničemu divit. Ani tomu, že ty naše vlky zase rychle vyhubíme.
