Opravdovým soupeřem je mi čas, říká Karel Hellmich

Kdykoliv přijde na start, mají pořadatelé běžeckých závodů jistotu, že jedna z medailí, nejčastěji zlatá, skončí na jeho hrudi. Ve svých dvaapadesáti letech dokáže Karel Hellmich na běžeckých tratích vítězit nejenom mezi veterány, ale i nad atlety, kterým by mohl být otcem. Do nepřehledné sbírky jeho trofejí přibylo v pátek 26. února na vyhlášení nejúspěšnějších sportovců Karlovarska ocenění SPORTOVNÍ HVĚZDA DENÍKU.

Na rozdíl od většiny běžců, kteří si vedle běhání s gustem dopřávají i dalších vytrvalostních sportů, jako jsou cyklistika, plavání, triatlony nebo v zimě běžky, se jiným disciplínám vyhýbáte. Nebo se mýlím?
Je to skutečně tak, pro mě je atletika jediným sportem a běh jedinou disciplínou, ničemu jinému jsem se jakživo nevěnoval a určitě už věnovat nebudu.

Jaké byly vaše běžecké začátky?
Abych pravdu řekl, dostal jsem se ke běhání tak trochu kuriózním způsobem a dost pozdě. Až v osmnácti letech, kdy jsem se víceméně z povinnosti zúčastnil Běhu Mladé fronty. To byla taková masová soutěž, registrovaní atleti tam ani nesměli startovat, a byla to soutěž postupová, z města přes okres a kraj až do celostátního finále. Já do té doby nikdy žádný sport nedělal, dokonce se ke své hanbě musím přiznat, že jsem i kouřil, ale to běhání, asi proto, že mi to šlo a pořád jsem postupoval, mě chytlo.

Co následovalo?
Následovalo to, že jsem musel na vojnu. A žádná Dukla! Byl jsem zařazený jako střelec tanku a celé dva roky se nepodařilo ty zelené mozky přesvědčit, že by to mohlo být jinak. Tak jsem běhal akorát, když jsem měl volno, někdy třeba jen třicet kilometrů za měsíc, občas mě poslali na nějaké ty armádní soutěže. Skutečně vážně, pod trenérským vedením a na dráze jsem začal běhat až jako mazák, kdy jsem závodil za Rudou hvězdu České Budějovice, no a pak po vojně, to už jsem běhal za Start Karlovy Vary.

Na jakých distancích jste tehdy, jako mladík, závodil?
Stejně jako dneska, hlavní tratě byly pět a deset kilometrů, na dráze i mimo dráhu. Asi jsem se narodil jako vytrvalec, vlastně jsem nikdy nic jiného neběhal…

Kolik toho musí takový vytrvalec v tréninku naběhat?
Nevím jak kdo, já toho zas tak moc nenaběhám. Nejsem žádný kilometrožrout. Já tady mám takový deníček, kam si od samotného začátku píšu všechny naběhané kilometry, a když to pak někomu ukazuju, moc mi nevěří. Ani v době, kdy jsem byl na vrcholu svých sil, jsem nenaběhal žádné závratné objemy (listuje v deníku). Tady se podívejte – v září 1984 mám naběháno celkem 194 kilometry a z toho 42 dělá maraton v Ostrově, který jsem tenkrát vyhrál. A zaběhl jsem to za 2:36.34, docela slušný čas…

Jaké jsou vaše nejlepší výkony?
Já si dost vážím svých časů na Běchovicích. Hned po vojně v roce 1980 jsem tam zaběhl 33:11 a umístil se jako 4. v kategorii do 21 let, a rok nato jsem v čase 32:46 skončil na 38. místě v mistrovské kategorii.

To se tenkrát běhalo jinak než dneska? Vždyť těch 32:46 by například loni stačilo v mistrovské kategorii na 17. místo a mezi příchozími na stříbro!
Trať je pořád stejná, ale běhávalo se rychleji. Alespoň tady v Československu bylo tenkrát jistě nejméně pět lidí, kteří dokázali ty Běchovice zaběhnout pod 29 minut, a byly i časy pod 28, to se dneska nevidí. Už pár let se neběželo pod 30 minut…

Čím si to vysvětlujete?
Myslím, že je to tím, že už to lidi dneska tak nebaví, bere se to moc vědecky. Já třeba běhám vysloveně proto, že mě to baví. Při té mé práci (pracuje jako tesař, pozn. red.), kdy mi denně projdou rukama tuny materiálu a domů chodím ztahanej jako pes, je nějakých pět nebo deset kilometrů v lese ideální relaxace. Běh pro radost, která když vydrží až do těch závodů, tak výkony přijdou samy od sebe.
Dám příklad: Teď v zimě, kdy jsou mizerné podmínky na trénink, moc se neběhá a člověk se těší z každé příležitosti, se mi podařilo zaběhnout český halový veteránský rekord na 3000 metrů. Má hodnotu 9:24,1, a to je čas o dvě vteřiny horší čas, než jaký jsem zaběhl loni v létě na dráze v Nýřanech. A to byl taky český rekord!

Když už jsme u těch rekordů, kolik jich máte na kontě?
Celkem čtyři. Kromě těch dvou loňských držím ještě rekord ve steeplu, který jsem zaběhl v roce 2008 na Kladně, a pořád ještě platí můj rekord na 3000 metrů v kategorii nad 45 let z roku 2007.

Je vám letos dvaapadesát, jaké máte ještě výkonnostní cíle?
Žádné cíle si nedávám. Kdykoliv jsem si dřív nějaký cíl dal, většinou jsem ho splnil, ale vždycky to bolelo. Já chci prostě dobře běhat a chci, aby mě to pořád bavilo. Pro mě je nejdůležitější, jaký z toho mám pocit, na druhém místě je čas, a ostatní mě už tak nebere.
Docela mi baví číst v novinách, že tenhle nebo támhleten má radost, když porazí Hellmicha. Tak to je něco, co já neznám. Mně v závodě umístění ani soupeři nikdy moc nezajímali, mým soupeřem byl vždycky jen čas a to, jak se přitom cítím. Kdybych se měl na trati trápit, tak nebudu běhat, ani kdybych věděl, že tutově vyhraju.

České rekordy Karla Hellmicha