„To jsem jel v Perninku motokros a motokrosu jsem pak zůstal věrný celých šest let, co jsem se učil a byl na vojně. Plochou dráhu jsem poprvé zkusil až v roce 1986, a to jsem hned věděl, že tohle chci jezdit celý život,“ vzpomíná na své začátky karlovarský motocyklista Jaroslav Pták.

Proč mu učarovala právě dlouhá plochá dráha se svými pouhými dvěma zatáčkami, navíc oběma doleva?

„To bude asi tím, že tam se prostě musí jet od startu až do cíle naplno bez nějakého taktizování. Do té zatáčky se musí vletět co nejrychleji, jinak ta motorka nejde pořádně naklopit, a tak se na rovinkách jezdí, co to dá. V Mariánkách, kde je dráha poměrně krátká, kolem sto osmdesáti, ale na opravdu dlouhých drahách, jaká je například v Berlíně nebo jaké bývají v Austrálii, i přes dvě stě kilometrů za hodinu,“ vysvětluje závodník, který na dlouhé ploché dráze vybojoval řadu záviděníhodných úspěchů.

„Kdybych měl říct, kterého si já osobně nejvíc vážím, tak je to určitě vítězství v mezinárodních závodech ve francouzském Morizes v roce 1994. To byla veliká sláva! Francouzi jsou přesvědčeni, že jsou na světě nejlepší, a do jisté míry mají pravdu, a najednou tam přijede nějaký Čech a ten triumf jim sebere.A já byl teprve druhý, kterému se to povedlo, poprvé tam vyhrál legendární pan Vondřich, a to bylo ještě před první světovou válkou,“ vzpomíná na svůj životní triumf motocyklista, kterýmá ve své sbírce trofejí i pohár za druhé místo ve Velké ceně Austrálie v Tammworthu v roce 1998 nebo Křišťálovou zlatou přilbu z Willingu z roku 2002.

Na plochodrážní motorce se Jaroslav Pták svezl naposledy 18. srpna v Hertingenu. To naposledy přitom neznamená letos naposledy, ale naposledy v životě. „Opravdu je to tak, rozhodl jsem se skončit a skončil jsem. Dřív nebo později bych tak jako tak skončit musel, tak proč ne letos, kdy mi bylo třiačtyřicet. Není to kvůli výkonnosti, v tom Hertingenu to bylo Mistrovství Evropy na trávě a já byl sedmnáctý. Být sedmnáctý v Evropě - co by za to jiní dali! Je ale čím dál těžší to utáhnout finančně, sponzoři mají čím dál hlouběji do kapsy, z toho, co vydělám v zaměstnání,musím živit rodinu, a to, co si vyjedu na závodech za umístění, stačí tak akorát na cestu tam a zpět,“ vysvětluje důvody svého, pro většinu jeho fanoušků nepochopitelného rozhodnutí.

Na prahu ´nového života´ má Jaroslav Pták v jednom naprosto jasno: „Na motorku už jakživo nesednu, takový blázen rozhodně nejsem,“ odpovídá rázně na otázku, jakou že si teď koupí motorku ´pro radost´.

„Po osmadvaceti letech závodění už mám takový instinkt, že jak chytnu za řídítka, tak to ždímu, co to dá, a to by byla ta nejkratší cesta na hřbitov. To pěkné, co jsem na motorce zažil, mi nikdo nevezme, a nemám důvod kazit si vzpomínky tím, že si rozbiju hubu.“

Neklidnou duši nomáda v sobě ale nezapře. „Mým snem, a myslím, že splnitelným, je koupit si obytný přívěs a v létě se o dovolené toulat Evropou. A podívat se ještě jednou do Austrálie, společně se ženou, a v klidu si tu krásnou zemi vychutnat,“ sní závodník, který jako jeden z mála Čechů reprezentoval svou zemi ve Velké ceně Austrálie a Nového Zélandu hned čtyřikrát, v letech 1996, 97, 98 a 2002.