„Tak jsem zpátky doma ze svého havajského miniturné. Jedním slovem nádhera,“ hodnotil své vystoupení na Havaji karlovarský triatlet Tomáš Báča.

Jako jediný Karlovarák jste absolvoval havajský double. To se jen tak někomu nepodaří. Jak jste spokojen?
Splnil jsem si všechno, co jsem chtěl v triatlonu podniknout a užívám si to. Zažil jsem nádherný měsíc na jednom z nejkrásnějších a nejmagičtějších míst na světě. Potkal nové lidi, kultury, viděl krásy přírody. Také jsem ale poznal odvrácenou tvář přírody. Prostě zážitek se vším všudy.

Kvalifikace na Ironmana byla velice těžká. Na to musí mít člověk pořádnou náturu, jestli se nemýlím?
Musím se přiznat, že před letošní kvalifikací v Curychu jsem si několikrát pokládal otázku, jestli to za to vůbec stojí hnát se za něčím, jako je start Ironmanu na Havaji, když je na světě spousta jiných činností, do kterých může člověk dávat svou energii. Dále jsem se ptal, jestli stojí za to vstávat v pět hodin ráno a před prací stíhat plavecký nebo běžecký trénink. Odpověděl jsem si jasně, ano, stojí! Havaj byla mým snem a já věděl, že jsem jen kousek od toho, abych si ten sen naplnil. Touha postavit se na start v Koně, toho „nej“ triatlonového závodu na světě, byla vždycky silnější a zahnala všechny mé pochybnosti.

A kdyby se vám nepodařilo kvalifikovat?
Jsem přesvědčený o tom, že kdyby letos kvalifikace nevyšla, šel bych do toho znovu a ještě s větším nasazením. Protože když člověk něco opravdu chce, tak se celý svět spojí, aby semuto povedlo , a většinou to vyjde.

Ale vy jste si svůj sen splnil…
Naštěstí to vyšlo už letos a já 13. října před sedmou hodinou ráno šlapal v zátoce Kuala Pier, spolu s dalšími sedmnácti stovkami Ironmany z celého světa, slanou mořskou vodu a pak už jen čekal na výstřel z kanonu, který odstartoval začátek konce mého snu. Už ten pocit tam být byl super. Když jsem byl v Koně 2005 pouze jako divák, hrozně jsem těm vyvoleným s páskou na zápěstí záviděl, no a najednou jsem to byl já, kdo stál na startu a těšil se na super závod.

Jak probíhal samotný závod?
Měl jsem trochu strach, že se ve vodě pobijem, ale podařil se mi super start. Napálil jsem prvních dvě stě metrů, dostal se asi do dvacetičlenné skupinky, která plavala v dobrém tempu, a zbytek plavání jsem se jen vezl. Během toho jsem sledoval korály a rybičky pod sebou, přemýšlel o všech krásných věcech, které jsem s triatlonem zažil, dokonce jsem si i zpíval. Jenom občas zvedl hlavu z vody a kontroloval, jestli lídři naší skupiny drží správný směr, a pak si zase užíval ten super sen. Plavání mi připadalo nekonečné a už jsem se těšil na kolo, to je přece jen trochu zábavnější. Z vody jsem vylezl v čase 58 minut, nic moc čas, ale zase žádná tragédie. Proběhl jsem depem, kde byl trošku zmatek, čapl jsem kolo a vyrazil do ulic Koni. Asi po dvaceti minutách jsme vyjeli na slavnou Queen Hw. směr Havaj a já se snažil držet rovnoměrné tempo podle power metru, který mám v hlavě a nohách, a pomalu ukrajoval míli za mílí. Poté začalo trochu víc foukat. Po obrátce jsem využil větru v zádech a rozjel se na maximální povolenou rychlost. Závěr kola byl nekonečný, vítr sice trochu polevil, ale lávové pole mě už dost nudilo, a tak jsem si musel opět zpívat, abych se trochu rozveselil. Už aby bylo vidět letiště, pak už to bude dobrý, říkám si v duchu a nakonec se ocitnu ve druhém depu.

Takže se lámal pověstný chleba až v běhu?
Dalo by se říci že ano, ale bylo vedro, teplota ve stínu, který ale neexistoval, byla 33 stupňů. Pravidelně jsem se na trase občerstvoval. Navíc jsem využil i chlazení v podobě kostek ledu. I přes to, že jsem se blížil k obávanému Energy Labu, závod jsem si užíval, jelikož se žádná krize nedostavila. Asi tři míle před cílem jsem předběhl super běžce Bekeho. No a pak už jen kopec dolů, únavu jsem skoro necítil, ale v dáli mi síly dodal můj vytoužený cíl dokončit Ironmana. A jsem fakt moc šťastnej, i když konečný čas 10:28 je nic moc, ale o čas mi tak vůbec nešlo, měl jsem spíše jenom strach, aby mě nikdo z toho triatlonového snu neprobudil. V tu chvíli mi bylo jasný, že všechno, co jsem tomu obětoval, stálo za to.

Poté vás čekala náročná Xterra?
Ironman byl můj hlavní cíl, ale když už jsem letěl takovou dálku, přišlo mi škoda nejet i Xterru. Ten nápad jet doubla jsem měl už v roce 2005, to jsem skončil třetí v kategorii na Xteře na Hluboké, ale nevyšla mi kvalifikace na Ironmana v Curychu. No a tak jsem si musel počkat dva roky.

Na řadu pak přišlo stěhování?
Ano, musel jsem se přesunout na ostrov Maui. Cítil jsem se kupodivu dobře a začal lehce trénovat a přemlouvat tělo, že ještě musí zvládnout jeden závod, pak že mu dám na delší dobu pokoj. Na start se postavilo na šest set xterráků z celého světa.

Jaké měla Xterra objemy?
Plavaly se dva okruhy o délce 1500 metrů se stometrovým výběhem po pláži. Nejnáročnější částí závodu bylo dvaatřicet kilometrů na horském kole.
Těžký terén, náročné sjezdy, prach, vedro a téměř žádný stín, poté byl na programu jedenáctikilometrový běh.

A co samotný závod?
Plavalo se mi výborně, společnost mi dělaly místní želvy, které plavaly pod námi a asi si říkaly, co je to za blázny. Z vody jsem vybíhal kolem čtyřicátého místa. Na kole jsem jel svoje tempo a modlil se, aby se mi vyhnul defekt. Štěstí stálo přimněa já, zaprášený a šťastný, že mámtu nejhorší část za sebou, zamířil do depa a těšil se na závěrečný běh. V závěru pak jsem vběhl na pláž s krásným jemným pískem a ukrajoval poslední metry havajské štace. Poslední skály, pak už zelený trávník, do cíle jsem doběhl v čase 3:11,08, což bylo 61. místo celkově a 9. v mé kategorii. Dal jsem do toho úplně všechnno a ten zážitek mi zůstane v hlavě hodně dlouho. No a tak mám za sebou havajské double.
Pro někoho šílenost, pro mě splněný sen. Teď už jsem si v triatlonu splnil všechno, o čem jsem snil.