Zítkovy začátky se nesly ve znamení řady školních závodů za II. ZDŠ v Chodově, ať už to byl Běh Vítězného února nebo Běh VŘSR. „To jsem se vždy umisťoval v popředí své kategorie,“ vracel se ve vzpomínkách k běžeckým začátkům Miloslav Zítka.

Ten posléze absolvoval závody na dráze, například sprinterský trojboj. „Při trojboji jsem dokázal konkurovat sprinterům ze sportovní školy v Sokolově, to vše bez jakéhokoliv tréninku,“ prozradil.

Ale rázem vítěznou euforii zkrotil. „Doba byla taková, že jako kluci ze sídliště jsme po příchodu ze školy hodili tašku do kouta a šli ven, kde jsme provozovali různé sportovní aktivity, kopali jsme do balonu, hráli hokej, badminton, viseli na klepačích na koberce, jezdili na kole apod. A to do večeře, o víkendech celé dny. Pohyb nám rozhodně nebyl cizí,“ narážel Zítka na současnou dobu plnou počítačů a nezájmu dětí o sport.

Poté jeho běžecké kroky zamířily do chodovského domu dětí. „Na první trénink do atletického kroužku pod hlavičkou domu dětí (pozn. red. tehdy městský dům pionýrů a mládeže) jsem dorazil před Vánoci roku 1977,“ přiblížil Zítka rok, ve kterém zaznamenal první velkou změnu.

„Pod vedením trenéra Petra Bernata jsem se pak připravoval až do září 1982. Již v jarní části sezóny jsem ve svých patnácti letech dosáhl dobrých výsledků v bězích na 60 m, 100 m či 200 m. Na začátku prázdnin jsem pak skončil na Přeboru ČSSR na 4. místě v běhu na 100 m ve své věkové kategorii,“ vypočítával své úspěchy v mládežnických letech Zítka.

Následně však přišlo na pořad stěhování, kvůli škole zamířil do Ústeckého kraje. „Přešel jsem studovat do Chomutova, kde jsem byl na internátu, a trénoval tak sám v lesoparku nebo na dráze stadionu podle tréninkových plánů, které mi Petr Bernat napsal,“ podotkl k tréninkovým plánům, které obdržel od svého trenéra.

„Podmínky k tréninku byly proti současným zvyklostem tvrdé. Na stadionu škvára, kterou jsme si museli sami udržovat, šatny a posilovna nevytápěné, bez teplé vody,“ připomněl podmínky, které v té době atleti měli.

V roce 1979 si Zítka odbyl jednu velkou premiéru, čímž načal svou velkou běžeckou jízdu, když se zařadil mezi čtvrtkaře. „V únoru 1979 jsem v hale na pražském Strahově nastoupil poprvé na svou později hlavní a nejúspěšnější disciplínu 400 m. Po třech bězích ve dvou dnech jsem získal svou první velkou medaili, stříbrnou, za 2. místo na Přeboru ČSR. Za dva týdny jsem pak na Přeboru ČSSR skončil na šestém místě po pádu ve finále,“ připomněl úspěchy, které skončily medailovou tečkou.

Ale to nebylo z jeho strany vše. Naopak. V letní sezoně dosáhl na dvojnásobné vítězství na Přeboru ČSSR v Ústí nad Labem, kde zvítězil nejen na trati 400 m, ale překvapivě i na poloviční trati. Ani v roce 1980 nenašel chodovský rodák ve své kategorii přemožitele v běhu na 400 m, v hale ani v hlavní sezoně.

„Začal jsem dostávat pozvánky na reprezentační testování a tréninkové srazy,“ podotkl k dalšímu milníku své kariéry Zítka. To však ještě nevěděl, co ho čeká. Nejlepší sezony měl teprve před sebou.

„Stále pod vedením trenéra Bernata jsem závodil za atletický klub Baník Sokolov, kde jsem patřil k oporám družstva mužů v krajské soutěži. Na začátku podzimu 1980 jsme přitvrdili v tréninku. Trenér mi pořídil 7kg vestu, se kterou jsem zvládl celou zimní přípravu a získal potřebnou sílu bez toho, abych sáhl na činku,“ přiblížil tréninkové metody svého trenéra.

Jenže výsledky se dostavily hned v halové sezóně, přestože neměl jediný trénink pod střechou, tak na Přeborech ČSSR v Jablonci nad Nisou zvítězil v kategorii staršího dorostu v běhu na 400 m. „Výsledný čas byl halovým československým rekordem této kategorie,“ připomenul Zítka.

„Na stadionu v Karlových Varech, tehdy samozřejmě ještě škvárovém, jsem pak při krajském přeboru družstev mužů běžel svoji první čtyřstovku pod 50 s – 48,7 s,“ upozornil na další skvělý počin Zítka.

Následně na letním mistrovství ČSSR v Praze dosáhl Zítka na československý rekord časem 48,36 s, čímž si vyběhl nominaci na závody Družba v Debrecenu.

„Tam jsem v rozběhu tento rekord o desetinu vylepšil a probojoval se do finále. V nevýhodné osmé dráze jsem vše vsadil na rychlý začátek, vybojoval třetí místo a vylepšil národní rekord na čas 47,96 s. Tento čas byl národním rekordem celých 10 let,“ vracel se k desetiletému rekordu Zítka.

V roce 1982 pak úspěšně odmaturoval a zúčastnil se mezistátního utkání v italské Pescaře. V září téhož roku nastoupil na vysokou školu v Praze a také změnil trenéra, když zamířil do pražské Sparty.

„Ve Spartě Praha se mě ujal pan Leopold Láznička, trenér, který úspěšně dovedl v roce 1971 ke stříbru na Mistrovství Evropy v Helsinkách štafetu na 4x 100 m. V dresu Sparty jsem pak v květnu 1983 nastoupil ke své extraligové premiéře,“ uvedl Zítka, ke změně trenéra a premiéře v extralize.

Na podzim roku 1983 se z Letné přesunul na Julisku do Dukly Praha, kde strávil dva roky, odběhal spoustu závodů a vylepšil si také osobní rekord.

„S družstvem jsme získali oba dva roky titul v extralize, já se stal jednou mistrem ČSR a dvakrát vítězem Československého poháru,“ upozornil na zisk mistrovského titulu Zítka. Na konci vojenské služby v roce 1985 byl osloven panem Poláčkem, legendou jablonecké atletiky, a tak se v říjnu se svou rodinou přestěhoval do Jizerských hor, kde v tréninkové skupině Vladimíra Zelinky dalších pět let trénoval a závodil v extraligovém družstvu LIAZu.

„V roce 1987 jsem si posunul svůj osobní rekord až na 47,32 s a začal koketovat i s dvojnásobnou tratí. S kamarády z družstva jsme získali pár medailí ze štafet 4x 400 m. Závodili jsme i v zahraničí, kdy jsem zaběhl například rekord stadionu v dánském Koldingu. V květnu 1990 jsem si pak v Trentu v Itálii zaběhl osobní rekord na 800 m – 1:49.81 min. V září téhož roku jsem pak ukončil vrcholovou kariéru,“ ohlédl se za dalšími úspěchy Zítka. Ten se poté navrátil zpět do rodného kraje. Po návratu na Karlovarsko začal působit jako trenér a závodník v Chodově, kde přišel na chuť dlouhým běhům.

„V roce 1999 jsem běžel svůj první půlmaraton, o rok později svůj první maraton v Praze v čase 3:37:45. V roce 2004 jsem si zaběhl v Praze druhý maraton a dosáhl času 3:35:20. Poté jsem z pracovních důvodů víceméně přestal běhat a vrátil se až v roce 2012,“ přiblížil další svou běžeckou činnost Zítka.

A právě rok 2012 byl pro Zítku stěžejní, když naplno opět rozjel své půlmaratonské či maratonské štace. „V červnu 2012 jsme vyrazili s kamarády z Chodova na půlmaraton či maraton do Berlína. Tam jsme dobíhali ve skvělé atmosféře, ve které padl světový rekord,“ prozradil Zítka, který posléze úspěšně absolvoval půlmaratony a maratony v Praze, Ústí nad Labem, Vídni, Sofii a Lipsku a v současné době je předsedou Školního atletického klubu v Chodově.

O tři roky později, tedy v roce 2015 odstartoval Zítka běžecký projekt pro amatéry, a to Rozběháme Vary. Následně o dva roky později, tedy v roce 2017, k tomu přidal z pozice trenéra Mattoni FreeRun Karlovy Vary.

„Spolu vyrážíme na řadu závodů v regionu i do zahraničí. Naposledy před vypuknutím krize s koronavirem jsme byli na konci února v Neapoli, kde jsme absolvovali půlmaraton. Naše skupina nejen běhá, ale i posiluje a užíváme si u toho plno zábavy. Ve skupině Mattoni FreeRun běháme na trase Mattoni FreeRun Meandr na trase podél Ohře. V neděli pak vybíháme na delší běhy například do lázeňských lesů, do Svatošských skal, po cyklostezkách,“ upozornil Zítka. Ale i běžců v jeho tréninkových skupinách se hodně dotkl nouzový stav a současná krizová situace.

„V současné době nemůžeme běhat společně a dost nás to trápí. Trénujeme každý sám, a to v doporučených nižších intenzitách, aby nedocházelo k vyčerpání organismu. Byl by pak náchylnější k onemocnění. Do skupiny na FB pak sdílíme, nejen co kdo odběhl po lesích, ale i různá cvičení, posilovací či kompenzační. A těšíme se, až karanténa skončí a zase se všichni uvidíme,“ dodal závěrem Zítka.