Velké rozdíly ve výsledkové listině způsobil také výběr obuvi. Zatímco ti, kteří obuli běžecké boty, se povětšinou trápili na klouzajícím povrchu, výhodu měli závodníci v outdoorových botách nebo fotbalových kopačkách.

Zatímco v loňském roce si kromě kopce museli závodníci poradit s nesmírně teplým počasím, letošní rok se nesl zpočátku ve znamení dlouhých kalhot a rukávů.

Nadšení diváci kolem trati sledovali, jak si všech 900 startujících poradilo s extrémním stoupáním, které místy dosahuje až 37 stupňů.

Mezi závodníky se to jen hemžilo slavnými jmény. Skokanský můstek totiž neponechal v klidu například lyžaře Dušana Kožíška nebo vítězku Spartan Race Zuzanu Kocumovou. Na startu pak nechyběl ani ambasador Red Bull 400 Jan Kubíček, špičkový triatlonista, který okusil nástrahy harrachovského můstku již potřetí.

„Letos se mi běželo dobře. I přesto, že zapršelo, tak trať tolik neklouzala," pochvaloval si Jan Kubíček a hned přidal s úsměvem: „Po závodě se ještě pojedu projet na kole."

Suma sumárum. Kdo se postavil na start závodu a dokončil ho, slavil velmi cenné vítězství. Všichni totiž byli vítězové, nebylo poražených.

Z celkového prvenství v rámci třetího ročníku běžeckého závodu Red Bull 400 se nakonec radoval v Harrachově slovenský rychlík Tomáš Čelko. Skokanský můstek K120 zdolal v čase 4:02,72 a o pouhou vteřinu zaostal za loňským rekordem Ahmeta Arslana z Turecka. Nejlepším Čechem byl Pavel Hrdina na pátém místě. Nejrychlejší ženou na harrachovském kopci pak byla Adéla Stránská, která můstek pokořila s časem 4:51,53.

„Mně se běželo úplně super, ani jsem nevnímal, že by byl terén obtížný. Trochu mě mrzí, že jsem doběhl jenom vteřinu za rekordem. Když jsem viděl, že jsem první, maličko jsem si odpočinul a to jsem neměl dělat. Chtěl jsem letos na rekord útočit, příští rok si pro něj doběhnu," zklamaně, ale s vítězným úsměvem poznamenal po doběhu vítěz třetího ročníku Red Bull 400 Tomáš Čelko, který si jen tak mimochodem přidal ještě dalších sto metrů ve štafetě.

V Harrachově se soutěžilo nejen mezi jednotlivci. Štafetový kolík si mezi muži nejrychleji předali běžci z týmu AC Slovan Liberec. Příjemným zpestřením pro diváky byl stejně jako v loňském roce start hasičských štafet.

Záchranné sbory protentokrát nechaly doma kompletní výzbroj a vydaly se vstříc vrcholu jen ve svých bílých přilbách. Nejrychlejší z nich byli hasiči z HZS Liberec. Smíšeným štafetám kralovali Zakázaní.

Zvláštním hostem, který se přijel během letního volna podívat na Red Bull 400, byl hokejista San Jose Sharks a český reprezentant Tomáš Hertl.

„Jsem úplně poprvé v Harrachově, a když se podívám na ten kopec, tak je to totální masakr. Letos kvůli tréninku nemůžu, ale příští rok bych si to rád zaběhnul. Pár schodů a kopců jsem vyběhl, ale tohle je hustý. Jsem rád, že se dneska jenom dívám," užíval si atmosféru redbuláckého závodu Tomáš Hertl.

Závod Red Bull 400 se mimo Českou republiku pořádá v dalších šesti zemích a vy si můžete být jistí, že letošní, třetí ročník rozhodně nebyl poslední.

Výsledkový servis – 3. ročník Red Bull 400, muži: 1. T. Čelko (4:02.72), 2. S. Novák (4:09.48), 3. M. Dovzan (4:17.24),… 13. D. Kožíšek (4:49.68), 15. J. Kubíček (4:51.60); ženy: 1. A. Stránská (4:51.53), 2. S. Stützová (5:09.85), 3. K. Berousková (5:13.87), … 7. Z. Kocumová (5:32.09); štafeta hasiči: 1. HZS Libereckého kraje (2:52.49), 2. SDH Příchovice (2:54.23), 3. SDH Opatovice (2:54.41), štafeta muži: 1. AC Slovan Liberec (2:30.30), 2. ASK Slavia Praha (2:33.83), 3. OTC (2:41.21), štafeta smíšená: 1. Zakázaní (2:54.12), 2. VŠSK PEDF UK SU (2:58.93), 3. Slimáci (3:12.39).

                                                                                                                                                                                                                Andreas Eschka

Na vlastní kůži: Red Bull 400? Nářez…

..Red Bull 400? Zabijárna, totální nářez. Kdo si myslí, že nějakých 400 metrů udělá jen tak mávnutím kouzelného proutku, tak se šeredně mýlí. Měl jsem šanci si neskutečný závod na skokanském můstku vyzkoušet a za sebe mohu říci, že závod je pro opravdové ´šílence´. Samozřejmě že jsem šel na závod bez tréninkového procesu, s cílem si závod jen vyzkoušet. Taky padala slova jen čtyři sta metrů, to dá každý, tak proč ne já. Jenže přišlo první vystřízlivění, to když jsem dorazil pod můstek a nevěřícně kroutil hlavou při pohledu nahoru. Věděl jsem, že se budou běhat kvalifikace, tedy pod hranu můstku, což čítá 200 metrů, takže jsem se v podvědomí pomalu a jistě připravoval na pořádnou nálož. Jenže přišla další rána z čistého nebe. Kvalifikace byla zrušena, a já tak dostal šanci vyzkoušet si naostro přímo souboj se skokanským můstkem, respektive 400 metry. Minuty, a natož sekundy se hodně rychle krátily s blížícím se startem. Člověku se honí hlavou spousta myšlenek, hlavní pak jak z toho vyklouznout ven. Ale proto tam nejsem, řekl jsem si. Byla to velká výzva. Startér nás povolal do startovní brány, borci vedle mě byli nabušení, nadržení, jen já to bral tak po selsku, hlavně doběhnout, říkal jsem si v hlavě. Najednou proběhlo odpočítávání a už jsme na trase, pod kopcem. Vesměs všichni zaujmou pozici na čtyřech, a co to jde, perou to do nekonečného kopce. Laktát mi stříká snad i z uší, přetíženost taky dělá své, ale nohy drží. Jedu dál a v myšlenkách honím první bránu, která značí, že to nejhorší mám za sebou, ale pořád nic. Dočkal jsem se. Proběhl první bránou, ale už v řádně mátožném stavu. Přesto se ždímu přes dřevěný můstek a pomalu šplhám k metě tři sta metrů. Klouže to jak blázen, kapky potu kloužou dolů z harrachovského můstku, ale jdu, sice už jen pouze svou vůlí, ale bojuju. Už mi postupně zbývají poslední metry, mně však připadají jako kilometry. Hurá, cíl. Čas 9:59, žádná hitparáda, ale jsem rád, že jsem to dal. Po té chvilce jsem přišel k sobě a za sebe mohu říci, že kdo má rád opravdový adrenalin, měl by si Red Bull 400 vyzkoušet, jelikož opravdu je něco na sloganu, že je to nejtěžších 400 metrů v životě. Je to pravda. Pokud to čas dovolí, příští rok nechci na 4. ročníku Red Bull 400 chybět, a to už s jiným cílem, dojet závod do pěti minut. Bude to boj…                                                                                          Daniel Seifert, sportovní redaktor Deníku