Chebská kulturistka Jana Stöckelová ze Sportcentra Cheb se po vynikajících úspěších ve fitness, kde získala titul absolutní mistryně světa a vicemistryně světa, zabydluje i ve špičce mezi kulturistkami. Z nedávného světového šampionátu kulturistek přivezla z Itálie výborné páté místo.
Jak moc si tohoto úspěchu cení, může se dostat do absolutní světové špičky, hodlá v kariéře ještě pokračovat? Na tato témata a ještě další jsme se ptali úspěšné sportovkyně ve Sportcentru Cheb, zařízení, které provozuje.

Páté místo na světě mezi kulturistkami – to je velký úspěch.

Jsem maximálně spokojená. Když jsem viděla, jaká byla v Itálii konkurence, což je asi pokaždé, tak jsem s finálovou účastí v nejlepší šestce vůbec nepočítala. Říkala jsem si, že do desátého místa by to bylo výborné.

Kdy jste se dozvěděla, že jste mezi nejlepší šestkou a jaká byla reakce?

Normálně to funguje tak, že výsledky se vyvěšují po semifinále jednotlivých kategorií ve večerních hodinách v hotelové recepci. Jenže zákulisní tamtamy bijou a já jsem se to dozvěděla asi dvě hodiny po semifinále naší kategorie. Bylo to samozřejmě překvapení, ale věřila jsem tomu až tehdy, kdy jsem si to mohla přečíst černé na bílém.

Pokud se člověk podíval na fotografie finalistek, tak nešlo přehlédnout rozdíl mezi první trojkou a zbytkem šestice.

To určitě, taky když jsem šla do finále, počítala jsem s tím, že skončím šestá. To, že jsme skončila pátá bylo super a když jsem ještě po závodě z výsledkové listiny zjistila, že mi chyběly tři body do závodnice na čtvrtém místě, tak to bylo pro mě ještě další velké plus. Ten rozdíl té první trojky je v kvalitě jako. Vítězná Němka, která předtím vyhrála i Evropu, svojí muskulaturou a stavbou těla byla úplně jiná. Kvalita svalů této závodnice je neuvěřitelná. Není prototypem mých ideálů, ale rozhodčí upřednostňují právě tyto kulturistky. Druhá a třetí pak měly také dobrou kvalitu, ale typově byly jiné.

Dá se tedy konstatovat, že Jana Stöckelová se se svojí postavou jen těžko může prosadit do první trojky?

To je otázka spíš pro Zdenku Razýmovou, trenérku české reprezentace. Je pravda, že jsme se spolu na toto téma bavily a shodly jsme se na tom, že mojí velkou výhodou je symetrie těla. Je to vidět v základním postoji, což je první póza, se kterou jdeme před rozhodčí. Rezervy mám ve svalovém rozvoji, například zadní část stehen, hýždě a bicepsy. Nemyslím si však, že dostat se do první trojky je tak nedosažitelné.

Takže je možné, že do roka či do dvou by jste mohla myslet i na medaili?

Je strašně těžké to říct. Musím být prostě lepší. Bude hodně záležet, jaké se sejdou závodnice. Každý rok vyhrávají jiné typy. Záleží i na tom, jaký trend rozhodčí upřednostní. Jestli spíš ženskost, nebo tvrdou muskulaturu. Člověk pak vlastně neví, s čím tam jede. Důležité ale je být perfektně připravená, to znamená dobrá definice – hloubka svalstva – to na pódiu udělá své.

Máte tedy před světovým šampionátem nějakou motivaci?

Tak vzhledem k tomu, že kulturistika je pro mě nová disciplína, nejezdím na šampionát s nějakými velkými ambicemi. Je to pro mě obrovská zkušenost a pak když přivezu nějaké dobré umístění, je to hodně povzbuzující. Tento sport je dlouhodobá záležitost. Spíš mě potěší, když vidím, že vypadám rok od roku lépe, že mám na sobě stále co zlepšovat a mám možnost srovnávat se se světovou špičkou.

Dá se říct, že cesta mezi světovou špičku v kulturistice je strmější než cesta mezi elitu ve fitness?

To bych neřekla. Je fakt, že jsem na prvním mistrovství světa ve fitness skončila pátá, na mistrovství světa v kulturistice devátá. Světový titul ve fitness jsem ale vybojovala až po deseti letech mé aktivní činnosti. Určitě mám v kulturistice výhodu, že mám za sebou už nějakou průpravu z fitness, což je také o svalech, ale ne v tak velkém měřítku.

Bylo to letošní mistrovství světa v Itálii něčím výjimečné?

Bylo dobré, že se konalo konečně na jiném místě. Několik šampionátů předtím bylo ve španělské Santa Susanně. Tentokrát to bylo u jezera Como a i když jsme toho zase tolik nestihli vidět, prostředí bylo nádherné a byla to určitě příjemná změna.

Pro všechny kulturisty znamená poslední období před závodem hlavně dieta. Jakým jídlem jste si po mistrovství udělala radost?

Měla jsem velký absťák po bramborových knedlíkách, zelí a masu. V Itálii byl sice po závodech banket, kde se závodníci mohou najíst, ale vzhledem k tomu, že tam byla spousta lidí a byla jsem také hodně unavená, neměla jsem na jídlo nijak velkou chut. Počkala jsem si až do Čech. Doma jsem měla nejdřív řízek s bramborovým salátem a táta mi pak uvařil mé vysněné knedlo zelo vepřo.

Kolik bylo knedlíků?

Asi devět, táta ale nedělá moc veliké.

Letošní rok byl asi hodně náročný, absolvovala jste několik vrcholných závodů.

Letos to bylo opravdu náročné. Zúčastnila jsem se mistrovství Čech, republiky, Evropy párů, Evropy žen a nakonec i mistrovství světa.

Budete nyní odpočívat, nebo si zvolíte přípravu na další vrchol příštího roku?

Příští světový šampionát v kulturistice je v Mexiku a toho bych se chtěla účastnit. Myslím, že takovou možnost se do Mexika podívat už mít člověk nemusí. Po konzultaci s trenérkou bych měla do konce listopadu odpočívat a nabírat síly. Pak už by měla začít příprava. Rok 2010 bych chtěla podřídit jen tomuto vrcholnému závodu.

Provozujete Sportcentrum. Skloubit práci s přípravou určitě není jednoduché.

Většina lidí, kteří se tomuto sportu věnují na vyšší úrovni, je zaměstnaných. Ani já nejsem výjimkou. Kromě pracovních povinností, které jsem měla, jsem musela strávit také zranění, které se mi přihodilo necelý měsíc před šampionátem. Snažila jsem se trénovat alespoň na osmdesát procent. Posledních čtrnáct dní před šampionátem jsem ale musela vypustit kolektivní cvičení, protože jsem byla už hodně vyčerpaná. Přesto jsem musela plnit povinnosti vůči všem, které jsem v tu dobu trénovala a zachovat tak klidný běh života ve Sportcentru. Návrat ze šampionátu do reality byl hodně rychlý. Nastoupila jsem zpět do všech aktivit, které jsem opustila. Začal opět redukční kurs, o který je velký zájem. Blíží se maturitní plesy a s tím spojená předtančení.

Máte za sebou další veliký úspěch. Toho byste ale určitě nedosáhla bez pomoci lidí, kteří vás podporovali.

Tak určitě bych chtěla poděkovat všem, kteří mi v přípravě pomáhali a kteří mě finančně zaštítili – Městu Cheb, Sokolovským strojírnám, dále Pavlu Ivančíkovi z Aše a samozřejmě také trenérce české reprezentace Zdence Razýmové a Vláďovi Holubovi.