V sedmnáctimetrové kruhovce stále ještě vonící novotou kluše bílá arabská klisna, uprostřed mladý muž s dlouhým černým vodítkem v ruce. V pravidelných intervalech k ní vysílá (alespoň jí) srozumitelné povely. Zpočátku odpovídá frkající klisna na většinu z nich divokým pohazováním hlavy a zřetelně dává najevo svůj vlastní názor na neznámou situaci a neustále „odmlouvá“.

Nějak takhle začal v prvních dubnových dnech na Karlovarsku kurz Václava Bořánka o přirozené metodě v jezdeckém odvětví, tzv. Horsemanshipu. Toho, kdo si pod tímto označením představuje jakési „zaříkávání“ nebo dokonce krocení koní, musím zklamat. Hned z úvodní teoretické části celodenního učeníčka bylo zřejmé, že se nejedná o očarování koní, ale hledání způsobu, jak naším chováním a přístupem čtyřnohému kamarádovi život v naší blízkosti udělat co nejpříjemnějším, snesitelnějším a jemu pochopitelným. Tedy učit se jeho řeči.

Chování a nároky člověka ustupují potřebám, přáním a emocím koně. Není to těžké pochopit. Pro začátek stačí, když si uvědomíme, že kůň po světě brouzdá o několik tisíc let déle než my lidé a logicky má tedy morální právo na určování pravidel potřebných k vzájemnému fungujícímu vztahu, jehož původním posláním nebylo ve stádě nic jiného, než přežít. Dnes už kůň se savanou plnou predátorů sice konfrontován není, nicméně podobně důležitým je jeho vzájemný vztah s lidmi. Takový, kde si kůň a člověk spolu rozumějí. Takový, ve kterém se lidé mohou radovat, že koník s nimi chce spolupracovat. Václav Bořánek není zarputilcem, hájícím jen to své.

Tradiční způsoby tréninku v žádném případě nepopírá. Svou metodu označuje jako doplněk a součást každého tréninku bez rozdílu. Sám například takhle pracoval s plnokrevníky (včetně plnokrevných arabů) v dostihové přípravě, nejprve jako asistent trenérů Palyzových, později v polovině 90.let jako samostatný trenér na karlovarském závodišti. Základním pilířem této metody je práce ze země. Nejinak tomu bylo při zmiňovaném kurzu, kterým prošli dva arabi a jeden plnokrevník s dostihovou minulostí.

První částí praktické ukázky byla „přeměna“ jejich majitelek do role alfa-klisny, tedy šéfové, které ostatní členové stáda s důvěrou svěří svůj život (a uznejte sami, o kolik starostí jsou tím pádem ušetřeni). Následovala práce na vodítku a zde se ještě více prokázalo, jestli si dotyčné vydobytou pozici jedničky udrží. Koník totiž neustále zkouší svého vůdce prověřovat, jestli se na něho může opravdu spolehnout. A dělá to nenápadně. Třeba tím, že testuje, jak hodně mu člověk dovolí vstoupit do svého osobního prostoru, tzv. bubliny.

A úplně jednoduše – krůček po krůčku se k jedničce přibližuje, a když se mu tímto způsobem podaří rozpohybovat ho, rázem se na něho dívá už jako na dvojku. Při pohledu do tváří spokojených (a nebojím se říci rovněž dojatých) majitelek si nelze přát nic víc, než neustále rostoucí počet zájemců o předvedenou metodu. Protože cesta k tomu, abychom pochopili koně a oni na oplátku zase nás, je dlouhá, někdy i trnitá a nekonečná. Ale určitě stojí za to se na ni vydat.