Bývalá úspěšná sprinterka z tuzemských velodromů Věra Ježková našemu listu v loňském roce sdělila, že se chce probojovat až na stupně vítězů na letošních Olympijských hrách Masters. Málokdo věřil, že se jí to při jejím náročném povolání na Státním fondu životního prostředí ČR podaří. Navíc, nejbližší cyklistický velodrom je až v Plzni.

Jak moc bylo náročné se olympijských her účastnit a jak náročné jste se připravovala?
Moje životní krédo je: „Uchop svůj sen a učiň jej skutkem". Proto jsem do každého tréninku šla s představou, že medaili vybojuji. Z časových důvodů bylo možné trénovat na velodromu v Plzni pouze třikrát do měsíce. Takže na dráhovém kole (s jedním pevným převodem bez brzd – pozn. red.) probíhala převážná část tréninků na méně frekventované a přehledné silnici ve vesničkách Sadov – Lesov: dvoustovky, spurty do kopce, pevné starty a intervalový trénink.

To je poměrně svérázná příprava. Kdo takto ještě trénuje?
Nikdo. Ale mne se tento způsob přípravy osvědčil. Když jsem před třiceti lety bydlela v obci Březno u Chomutova a měla to na velodrom do Plzně ještě dál, trénovala jsem na téměř opuštěné silnici v dobývacím prostoru hnědouhelného Dolu Nástup Tušimice celých 15 let. Šachta, kde jsem pracovala ve funkci předáka v dopravě, to byl „můj velodrom", který mne zformoval k mnoha sportovním úspěchům.

Hovoříte o splněném snu po dvaceti pěti letech…
Tehdy jsem získala federální titul mistra republiky, ale do reprezentace jsem zařazena nebyla, přestože jsem měla formu jako hrom. Neúčast na olympijských hrách, kde v té době ženy jely poprvé na velodromu, jsem nesla strašně těžce. Proto byla letos moje motivace tak obrovská a povedlo se. Na stupních vítězů jsem pak v duchu děkovala a vzdávala hold silnici v mém bývalém „uhelném velodromu". Dnes tam již velkorypadla těží nadložní horniny a uhlí.

Jak vidíte svoji další sportovní budoucnost?
O tomto víkendu pojedu silniční časovku v Železném Brodě a koncem srpna Mistrovství Masters na velodromu v Prostějově. Dál ponechám všemu volný průběh. Cyklistika je moc krásný sport, bez kterého žít prostě nejde. Kdysi jsem říkala, že skončím ve třiceti. Pak ve čtyřiceti. Teď mi bude šedesát a stále mě to baví.