Motto: „Housle potřebují cit.“

Ve svém oboru už pracuje od roku 1992. Jeho rukama prošly housle takových virtuosů jako jsou Josef Suk, Ivan Ženatý nebo Jaroslav Svěcený, ale se stejnou poctivostí se věnuje každému nástroji.

„Tato práce mě zajímala už od šestnácti let. Postupně jsem se k ní dopracoval přes houslařskou školu v Lubech. Dílnu jsem si otevřel v roce 1992,“ vzpomněl na své začátky houslař. „Zároveň jsem absolvoval i stáž v Polsku, abych si doplnil vědomosti,“ dodal Kůs.

Když mluví o své práci, je na něm vidět obrovské nadšení a zájem o hudbu.

Důvodem, proč jsme za tímto houslařem přišli je, že chceme s Velkopopovickým Kozlem a čtenáři Deníku najít nejšikovnějšího fachmana karlovarského regionu, kterého pak Kozel odmění za poctivou práci a jeho řemeslný kumšt.

Nejlepší odměnou po práci je pro Františka Kůse relaxace sportem, ale i pochvala od hudebníků a jejich příznivců. „Mám rád cyklistiku, ale také mě potěší, když se ke mně vrátí zákazník a říká, že je se zvukem nástroje spokojený. Ještě víc potěší taková pochvala od někoho, kdo housle slyšel na koncertě a sám se o kvalitě tónu a zvuku zmíní,“ nastínil houslař.

Františka Kůse jsem se zeptal na tajemství jeho úspěchu.

Prozraďte nám, co podle vás děláte lépe než ostatní a kvůli čemu se vaši zákazníci stále vracejí?
Nevím, co dělám lépe, ale pracuji jak nejlíp umím a snažím se vyhovět zákazníkům. Jejich dobré reference jsou nejlepší reklamou. Pořád se učím, abych nestagnoval, snažím se vyvíjet. Stýkám se s nejlepšími mistry v oboru a zajímám se o jejich zkušenosti, Kdybych byl sám se sebou spokojen, asi by to byl začátek mého konce.

Na co se nejvíce těšíte po dni plném práce?
Že dám odpočinout očím. Rád se projedu na kole, po řece na kánoi, zahraju si s kapelou či sám, nebo si se svojí ženou jen tak povídám.