Herečka Simona Stašová: Nejsem pečící ani vařící typ

Jak jste na tom s pečením dnes?
Abych se přiznala, vůbec nejsem pečící ani vařící typ. U nás celý život vařila máma, a vždycky když se na mě dívala, jak mám volšový ruce, tak říkala: „Prosím tě, pusť mě k tomu, udělám to daleko líp a rychleji než ty.“ Vždycky jsem jen koukala, jak jí to jde. A dalo by se říct, že umím jenom ty nejprimitivnější věci, ale myslím, že to vůbec nevadí, protože děvče mého syna Vojtíka vaří moc dobře, takže o kluky je postaráno. (smích) Pepovu knihu tedy věnuji mamince, která z ní stoprocentně něco zkusí.

Ani jako malá jste neměla tendenci mámě do vaření zasahovat?
Vůbec ne. Jediné, kdy jsem opravdu vařila, bylo, když jsem se zamilovala a poprvé se vdala. Tehdy jsem se snažila leccos podle kuchařky zkoušet. A později jsem vařila takové ty blivajzy pro malé děti. To umím dodnes. Je to neslané, nemastné, ale zdravé. (smích) To budu umět už asi pořád a budu to vařit i svým vnukům. Ale že bych třeba udělala nějaký raut nebo dobrou svíčkovou, to se musím přiznat, že ne. Ani nehrozí, že bych zkoušela dorty Pepy Maršálka. To bych neuměla, ale někdo mi je určitě udělá.

Izabelka se Gabriele Soukalové povedla. Rady snese jen od jedné osoby

Jak dlouho se vůbec s Pepou znáte?
To je úplně jinak. Pepu jsem poznala až na křtu jeho knihy, ale protože přátelé mých přátel jsou taky moji přátelé, tak jakmile mi Lucka Bílá řekla, že tenhle člověk stojí za to, že je to její velký přítel, jenom jsem odpověděla: „Lucinko, naprosto to chápu.“ A musím říct, že mě Pepa natolik nadchl, i to, co dělá, jak to dělá, jak krásnou má energii, že budu šťastná, když ho budu moct vidět znovu. Jeho knize přeji, aby se prodávala a dělala všem, ať už pečou, nebo nepečou, ale kochají se tím, jen samou radost. Je to skutečně nádherné dílo.

Také jsem moc šťastná a nesmírně si vážím toho, že jsme se s Luckou profesně propojily a že teď budu součástí všeho, co se bude dít v Divadle Lucie Bílé. Před pětačtyřiceti lety jsem tady začínala, když tu ještě bylo Divadlo Disk, a teď se sem vracím, na staré místo, a pomyslný kruh se hezky uzavírá.

Jak to teď máte s hraním? Už se vám divadelní projekty opět víc rozjely?
Jak jsem pokorný člověk v profesi, tak jsem pokorný člověk i mezi lidmi a pevně věřím, že nastalou situaci překonáme. Pochopitelně nemůžu nikoho do ničeho nutit a také bych si to ani netroufla, ale jsem přesvědčená, že už tady různé nemoci byly a překonaly se. Věřím, že kdyby bylo možné se po první světové válce očkovat proti španělské chřipce, neumřelo by tolik lidí. Co by za to ti lidé dali, aby byli zdraví! Nic víc, nic míň. Věřím tomu, že divadla už se nezavřou, možná se ještě budou muset udělat nějaká opatření, protože nemůžeme být sobečtí vůči druhým lidem, ale jinak to zvládneme.

Nedávno jsem vedla debatu s Ondřejem Kepkou, zda je pro herce důležité vzdělání. Odpověděl mi, že ano. Jaký názor na to máte vy?
Myslím si, že je nutné, aby herci měli školu. Už jenom proto, že na té škole můžete udělat spoustu chyb a nic se nestane. Navíc se poprvé v životě setkáte s konkurencí a s tím, že se porovnáváte. Jakmile někdo neprojde těmi čtyřmi roky a nezkusí si komedie, tragédie a další žánry, neví, co to je se ztrapnit. Skočí do nějakého seriálu a okamžitě si myslí, že je herec. To je ale špatně, protože se nekonfrontuje se svými vrstevníky a nejsou si trapní navzájem. Ten pocit, že něco musíte předvést, že vás někdo hodnotí, dá vám za to známku a vy pak chcete být lepší a lepší, to nezažijete. Nevíte, jaké to je, přijít do divadla a poprvé hrát profesionálně…

Tahle fáze, když se přeskočí, to není dobře. Navíc si během těch čtyř let uvědomíte, jestli to vůbec chcete dělat. Je spousta lidí, kteří si uvědomili, že tohle podstupovat nechtějí. Netouží dávat najevo emoce a netouží být hodnocení po každém výkonu a začnou v pětadvaceti letech dělat něco jiného. A víte, co je hodně důležité? Že za to na té škole nedostáváte peníze. Děláte to zdarma, jenom proto, abyste se to naučili. Zatímco když skočíte do seriálu, prvotní je sláva a peníze. Až druhotné je to, že lidem něco dáváte a že se něco učíte. Jsem tedy absolutní zastánce školy!

Jak vzpomínáte na svá léta na DAMU?
To bylo nádherné období. Moc ráda na ně vzpomínám.

Vypadáš jak Brežněv. Nová ikona modelingu z Česka čelila hnusným řečem

S kým jste chodila do třídy?
Třeba s Ivanem Luťanským, který později zemřel ve Vietnamu. Všechny holky jsme do něj byly zamilované. To byl takový náš Kevin Costner. (smích) On to věděl a žil naplno, jako kdyby cítil, že tady dlouho nebude. Byla to pro nás velká rána. Dodnes jeho smrt nebyla vyjasněná, nikdo neví, co se tam tehdy stalo. Byl to rok 1982, tak si asi dovedete představit, co to muselo být za politické pletichy. Jinak se mnou do třídy chodila také moje velká konkurentka Jana Paulová.

Dodneška jsme v kontaktu a voláme si. Jana má narozeniny o měsíc dřív než já, 19. února, já 19. března. Jana také dělá komedie, máme stejnou školu, je to moc prima holka. A pak se mnou chodil třeba i Zdeněk Žák, který hrál ještě v Disku mého syna v Rytíři hořící paličky. (smích) My dva s Ivanem Luťanským jsme mu dělali rodiče, bylo to kouzelné. A potom s námi studoval třeba také Milan Svoboda, který si pak vzal Janu Paulovou. Byli jsme docela silný ročník.

Hrály jste spolu s Janou i v nějaké divadelní hře?
Ano, samozřejmě. Už v Disku jsme spolu hrály v Shawově Ženění a vdávání. Byl by to hodně dlouhý výčet her. Krásné čtyři roky. V Disku se také odstartovala moje italská anabáze, když jsme jeli s absolventským vystoupením do Itálie hrát na náměstí. Ať je to jak chce, když jsem poprvé přejela italské hranice a začali tam na mě volat: Que bella, amore mio, hned jsem si řekla, tyhle lidi znám, ti jsou moji.

Sledovala jste v období koronaviru situaci v Itálii?
Ano, můj exmanžel tam žije, byli jsme spolu pořád na drátě. Ptala jsem se ho, jak to tam mají, v jednu dobu to bylo opravdu hodně zlé. Naštěstí Eusebio byl v naprostém pořádku, je to profesor na vysoké škole, učí dějiny umění, historii a je pořád s dětmi. Mám doma i italskou televizi, takže jsem ji sledovala a všechny informace jsem měla z první ruky. Vždy, když byl nějaký malér, jsem mu hned volala, jestli je v pořádku, a všechno naštěstí bylo v pořádku. Obecně mi bylo líto těch, co tu situaci zpočátku podcenili. Nejen v Itálii, ale i ve Španělsku, v Anglii a v dalších zemích…

Brala jste období, kdy se nehrálo, ryze negativně, nebo jste si na něm našla i něco pozitivního?
Možná to bude znít zvláštně, ale pro mě to byl obrovský dar. Skoro by se dalo říct, že to byl dar, který bych si nikdy nemohla dovolit, takhle se zastavit. A tolik věcí, co jsem si uvědomila během toho všeho, jsem za to nesmírně vděčná. Zní to asi divně, ale jako kdyby ten nahoře nebo nějaká nadpřirozená síla viděla, že se lidstvo žene do propasti a chtěla s námi zatřást a říct, že nám dá velkou lekci, a kdo bude chtít, může se zamyslet, co je v životě podstatné, co důležité a co nedůležité. Takhle jsem to vnímala, i když ne hned.

Co jste si například uvědomila?
Že vztahy jsou nejdůležitější. A nemusí to být jenom rodina. Čas, který lidem darujete, se nedá koupit. Je to to nejpodstatnější a nejdůležitější, co vás drží nad vodou. Nic jiného není tak moc důležité. Samozřejmě bez práce nejsou koláče, jak se říká, ale u té práce si vždycky můžete stanovit míru, jak moc je ještě důležitá a jak moc potřebujete peníze.

Žádný chlap není ideální, říká Vendula Pizingerová

Máte pocit, že před tím jste se hodně hnala za prací a mohla jste ten čas využít jinak?
Darovat svůj čas někomu, koho máte ráda, a udělat si na něj čas, a tím pádem třeba zrušit něco, co vám bylo nabídnuto za dobré peníze, vám dá obrovskou sílu. Jsou to přesně ty vzpomínky, který si člověk tvoří, až tu jednou lidé okolo něj nebudou… Mámě a tátovi už je hodně, ale i mně je hodně a pro syny je důležité, aby byli se mnou a měli na mě vzpomínky. A ne, že se jednou zeptají, kde byla máma? No, ona furt pracovala. Dvacetiletý člověk vám tohle neřekne, já bych vám to neřekla asi ani ve čtyřiceti, kdy pro mě byla důležitá kariéra, ale teď už to vím.

Loni jste obdržela Cenu humoru Vlasty Buriana. Mezi její držitele patří například i Jitka Molavcová, Petr Nárožný, Josef Dvořák nebo i vaše maminka. Udělalo vám to radost?
Jsem nesmírně ráda, že se objevuji v tak nádherné společnosti. A dostat Cenu humoru Vlasty Buriana, našeho krále komiků, to je pro mě opravdu velká pocta a jsem za ni moc vděčná. Zajímavostí taky je, podle slov pořadatele pana Holíka, že není na světě snad nic, kde by stejnou cenu získala nejprve maminka a pak dcera. Já osobně jsem bohužel pana Buriana nepoznala. Ale když moje maminka začínala na estrádních jevištích, pod širým nebem s komickým monologem, který jí věnovala Stella Zázvorková, tak právě na těchto estrádních prknech se s panem Vlastou Burianem osobně setkala. On svou kariéru končil a moje maminka začínala.

Vaše maminka je také velká fanynka hokeje, jaký vztah ke sportu máte vy?
Na hokej jsem se dívávala, když měl ještě takový trochu politický podtext. Měli jsme tehdy pocit, že když vyhrajeme nad Rusákama, tak jsme je politicky porazili. (smích) Takže o hokeji vím, jak funguje, ale to je vše. O fotbale nevím vůbec nic.

Vaše maminka prý i hodně cestovala s hokejovým týmem do zahraničí. Pamatujete si na to?
Ano, jezdila s nimi hodně. Byla s nimi dokonce i na střídačce, když jsme vyhráli 4:3 nad Švédy. Oni si ji tam vzali jako maskota. Máma je ještě o několik tříd výš než já. Já bych nedokázala pobavit celý mančaft, to je všechno mámina parketa a nikdo ji v tomhle netrumfne. Dokáže propojit kompletně všechny lidi, kteří si třeba i myslí něco jiného. Je to neuvěřitelné a musím říct, že v této době i neskutečně vzácné.

Jsem stále stejná, jen mám víc zkušeností, říká osmdesátnice Marie Rottrová

O vás se zase ví, že máte velké srdce a už od roku 2005 jste patronkou AKCE CIHLA. Pravidelně každý rok se účastníte benefičních akcí s cihlami a pomáháte lidem s mentálním postižením.
Ano, také jsem navštívila Chráněná bydlení i sociálně terapeutickou dílnu v obci Slapy a několikrát sociální podnik Dobroty s příběhem v Davli. Musím říct, že je to tam překrásné. Seznámila jsem se tam s Pavlem, Vildou a Petrem, kteří na Slapech bydlí. Dokonce jsme si spolu zahráli turnaj v ping-pongu. Bylo to pro nás všechny opravdu krásné odpoledne. Poznala jsem, že tito lidé mají svůj svět, který nás, jak se říká majoritní populaci, může nesmírně obohatit. Někdy je prostě dobré se pozastavit, zamyslet se a spočinout.

Co vás teď v nejbližší době čeká?
Jak už jsem zmiňovala, hraju v Divadle Lucie Bílé, v Karlově ulici, a to hned ve třech hrách: Skleněný zvěřinec, Poslední ze žhavých milenců a Drobečky z perníku. V dnešní době to beru jako osudovou věc, protože doba je smutná a přátelství je hodně důležité udržovat. A já si toho od Lucky neskutečně vážím, že mi dala tu příležitost, protože já jsem od dětství milovala Karla Gotta a Lucka je s ním spojená. A i když je trochu mladší než já, o dost (smích), tak přesto je pro mě taková žijící legenda. Druhou mám doma a ta je tedy starší. Takže na spolupráci s Luckou se moc těším, stejně jako na hraní v divadle ABC.