Kliknutím zvětšíteRodiče mají tendenci mít o své děti strach, ať jsou malé, nebo dospělé. Měla jste o Terezu někdy opravdu strach?
Carmen: Když nastoupila do svého prvního angažmá v Chebu, jak obstojí na jevišti i v životě. Později, když šla svou pouť do Santiaga de Compostela, a ještě později, když jsem věděla, že se hluboce trápí, trvá to dlouho a vy nemůžete pomoci, protože jsou chvíle člověka, „kdy musí sám.“
A vy, Terezo? I vy jste měla o maminku strach?
Tereza: Ano, jistě. Ač se snažím s touto přirozenou lidskou emocí pracovat tak, aby neobtěžovala okolí a nelimitovala mě. Aby nebrala svobodu mým milovaným, nevykořisťovala a nebyla důvodem k nevědomému citovému vydírání, přes to všechno strach o maminku znám. Kdykoli ji nečekaně odvezla sanitka, z toho či onoho důvodu, kdykoli opatrně volala, ať se nelekáme, že je jen tak trochu na kapačkách, ale hned bude doma atd. Ona umí dost dobře své nekomfortní situace maskovat, ale člověk je cítí a nějaká míra strachu u toho vždycky je. Když mi teď před očima kolabovala při hraní přímo na jevišti, to jsou nepopsatelné koktejly pocitů, ale když je to pak dobré, s chutí si z toho umíme vystřelit. V čele s mámou.
Co bylo podle vás na Terezině cestě její největší životní výzvou? Kdy jste ji sledovala velmi pozorně a držela jí palce, jak nejvíc to jen šlo? Bylo to jednou, nebo víckrát?
Carmen: Držím jí palce neustále, tak jako ostatním všem svým dcerám. Někdy mám pocit, že mám ty palce už celé oteklé.
Máte z Terezy radost v tom, že se našla, že dělá práci, kterou má ráda, která ji baví? Neobávala jste se třeba v jejích začátcích o její budoucnost, aby to neměla těžké kvůli tomu, že je z herecké rodiny?Carmen: Pro každého člověka je dar, životní výhra, když dělá práci, pro kterou má talent a miluje ji. Ano, pojem „z herecké rodiny“, tak na ten jsem alergická, tak jako všichni mí kolegové, jejichž děti pokračovaly v jejich stopách. Dnes mohu s jistotou konstatovat, že téměř všechny ty děti „z hereckých rodin“ mají talent, udělaly kariéru vlastní pílí a jsem na ně pyšná.
Jaká byla vaše rada, než se Tereza vydala vstříc mediální branži?
Carmen: Nevzpomínám si, že bych dávala nějakou radu.
A do osobního života, Terezo, dostala jste od maminky nějakou radu nebo víc rad? Nebo to nebylo potřeba, protože jste v rodičích měla takový vzor, že to důležité jste si odnesla, aniž by slov bylo třeba?
Tereza: Skutečně jsem si z běhu života i z myšlenek formulovaných slovně odnesla poznání, že za nás vždy a všude mluví skutky, ne slova a nejen pro výchovu vlastních dětí, ale na celém našem společenském konání je podstatné to, jak kontinuálně žijeme a jednáme, ne co kážeme.
Jak si vzájemně pomáháte, coby dcera a maminka? Převažuje pomoc ze strany maminky Carmen, tedy je tam především ta pomoc „babičkovská“? Nebo si pomáháte vzájemně třeba i emocionálně, morálně…
Tereza: No já bych řekla, že zcela bez váhání jsme si vzájemně pomocí, když je to potřeba a ve všech rovinách. Rodiče jsou excelentní prarodiče, pomáhají velmi, navíc přibylo i občasné pohlídání pejska a naši vše bez mrknutí oka zvládají. Ale snad budou souhlasit, že se snažíme je nevykořisťovat příliš, jde spíš o společný čas a výpomoc než zavalení zodpovědností. Ta je vývojově teď na nás, naši se už napomáhali dosti. No a pak je tu divadlo a příležitost pomoci si třeba s rolí, s textem nebo v krajním případě s jeho absencí. S maminkou si takto „vypomáháme“ na jevišti ve dvou inscenacích, ale zase tak často si příležitost nedáváme. Máma je excelentní, brilantně připravená a profesionální kolegyně. Ale cítím klid, že kdyby bylo třeba, pomoc jevištní by přišla, a snad ho mamce i já na oplátku poskytuji.
Carmen: Vím jen, že se na Terezku mohu spolehnout jak na jevišti, tak v životě.
Říká se, že vztah maminky a dcery je jeden z nejtěžších, a to i v případě, kdy je harmonický. Je totiž pevný, ale zároveň velmi křehký. Jak to vnímáte vy? Je podle vás tento vztah komplikovanější či těžší na „údržbu“ než vztahy jiné?Carmen: O tom skutečně nic nevím. Samozřejmě že jsme v životě prošly různými etapami, ale dnes mohu říci, že mé dcery jsou to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat.Tereza: Nevím, jestli je jeden z nejtěžších, tak jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Je jeden z nejkrásnějších. Mám opravdu výjimečnou maminku a pochopila jsem to brzy. Patrně už u ní v břiše.
Pokud bychom se ohlédly za vaším společně stráveným časem napříč životem, ve kterých obdobích jste spolu trávily nejvíc a naopak nejméně času? Samozřejmě dětství bude intenzivnější, ale jak to bylo dál?
Tereza: Já mám pocit, že nebylo žádné řidší období. Asi je to dáno i divadlem. Ale asi nejméně jsme se vídaly, když jsem byla dva roky v chebském angažmá. Jinak jsem u našich dost „nasáčkovaná“ nebo si voláme nebo spolu hrajeme a nebo vás, mami, lákáme k nám na kafe, viď?
Jak jste spolu nejraději trávily čas, když byla Tereza menší?
Tereza: My spolu chodily každých čtrnáct dní do kina a pak na hranolky do Arbatu. To byl takový východní předchůdce Mekáče. A s mamkou jsem chodila do kina i v době, když už ostatní lítali po diskotékách. I teď bych zašla, jen už asi ty hranolky bychom si odpustily.
Carmen: Protože jsem se už před čtyřicítkou stala babičkou a vnoučata velmi rychle přibývala, Terinka mi vydatně pomáhala při hlídání. Bylo to kouzelné období.
Měla jste, Terezo, v době těhotenství a po narození syna větší potřebu vídat se a být v její blízkosti? Byla jste zase na chvíli „tou malou holkou“, co potřebuje být u mámy, když jste se mámou stala? Potřebovala jste nějaký čas na to, abyste se coby maminka osamostatnila?
Tereza: Osamostatněná jsem byla dost právě oním odchodem do chebského divadla, a to téměř deset let před tím, než jsem se stala maminkou. Nebyly finance ani čas jezdit do Prahy tak často, měla jsem tam svou první domácnost. Pak po příchodu do Prahy jsem bydlela doma jen krátce, než přišel první podnájem. Mé osamostatnění i skutečnost, že jsem se stala maminkou, přicházely postupně a přirozeně. A ochranná křídla mají rodiče roztažená pro nás všechny non stop, o těch víme, v rozletu ovšem nijak nebrání. Po narození Toníka jsem se necítila znovu malá, byla jsem na to připravená a přišlo mi to zdravé i zralé. A babičkovská náruč mé maminky i její rady, to byly věci stejně přirozené a obohacující.
Terezo, vy působíte, že jste byla vzornou školačkou, se kterou nebyly žádné trable. Ale puberta je období ošemetné, kdy se z rodičů, na kterých jsme dosud neviděli žádné chyby, najednou stanou rodiče, se kterými si ne úplně rozumíme. Vymezovala jste se vůči nim v pubertě? Štvali vás něčím, jak to často bývá?
Tereza: No to my právě stále chodily do toho kina. A zní to asi divně, ale já dosud žádné významné chyby na rodičích nenašla a ani v pubertě mě neštvali. Nějaké drobnosti by se asi našly, ale evidentně nestály za zapsání do paměti. Naši to s dětmi umí i v jejich pubertě. Nezapomeňte, že jsem byla čtvrtá v pořadí. Myslím, že to měli vychytané.
Jak jste, Carmen, pubertu své dcery viděla vy? Měla Terezka „své období“, kdy jste ale uznala, že je lepší držet se zpátky?Carmen: Vůbec nevím, že Terezka nějakou pubertu měla.
Umíte se jedna druhé omluvit, když dojde k neshodám? A umíte si vzájemně také říct, jakou radost vám ta druhá do života přináší? Nebo takové věci není třeba říkat?
Carmen: Takové věci není třeba ani říkat.
Tereza: Třeba to není, ale ráda mámě říkám, jak je skvělá. To nemůže nepotěšit.
Souhlasíte s tím, že je každá žena odrazem své maminky? Vidíte v Tereze sebe a naopak, Terezo, vidíte v sobě maminku?
Carmen: Ano, teď, jak Terka zraje, často se v ní poznávám. Ale jinak je celý táta. A vůbec nejvíce Petrova maminka Fanynka. Mimochodem vynikající česká herečka.
Tereza: I já vidím a cítím podobnost s oběma. A moc mě mrzí, že Fanynku jsem osobně už nezastihla a nemohu to tak dobře posoudit.
Čím jedna druhou vzájemně jistojistě potěšíte?
Carmen: Mě Terezka moc potěší, když si u nich sednu na terasu a dostanu vynikající trhané masíčko nebo kafíčko.
Tereza: Mě moc těší, když jsme spolu na jevišti. A taky mámin štrúdl a vánoční kuřecí salát.
V čem je pro vás maminka vzorem?
Tereza: V tom, jak si dokáže vážit lidí kolem sebe a současně i sebe samé. Je pevná a konzistentní, zná hodnotu a hloubku života a nic nikomu necpe, nedokazuje, neobhajuje a nevysvětluje. Ona prostě je. A vždycky je vám vedle ní prostě dobře.
V divadelní hře Na útěku hrajete dvě rozdílné ženy, které svede dohromady útěk. Na prknech Komorního divadla Kalich prožijete řadu situací. Jak moc ovlivní starší a zkušenější žena tu mladší a naopak? Co si navzájem mohou předat? A je osvěžující stýkat se napříč generacemi?
Carmen: Pro mě je mládí velmi inspirující a bylo vždy. Mezi Terezčinou generací i těmi mladšími nacházím pozoruhodné lidi a to mi dodává sílu a naději.
Tereza: Ta starší může ukázat, že na cestě, na kterou se ta mladší teprve opatrně a s obavami pokouší vstoupit, není zas tak velké nebezpečí, že to stojí za to, že má vykročit. Takové setkání je jistě velmi osvěžující. A časem se vždycky ukáže, že žádný čas v podstatě neexistuje a že se dva lidé vždy mohou významně obohatit, pokud jen trochu chtějí. Věk je to poslední, co by v tom hrálo roli.
Kdy jste byly naposledy „na útěku“? Máte vůbec potřebu občas od něčeho utéct a odpočinout si?
Carmen: Ne. Nikdy jsem takovou potřebu neměla.
Tereza: Zažila jsem v životě chvíle útěku, kdy jsem nebyla na dobrém místě a víte, že musíte pryč. A dnes o tom mohu s humorem a chutí vyprávět z jeviště, protože už nikam utíkat nepotřebuji.
Hra Na útěku se téměř deset let hrála v Ungeltu. Viděly jste ji, aniž byste věděly, že si ji jednou zahrajete, a ještě navíc spolu?Carmen: Je mi líto, ale neviděla. Vždycky jsem proti tomu hrála.Tereza: Já také ne. I mně to… uteklo.
Je pro vás jako herečky lepší, když nevidíte předchozí zpracování hry, kterou se chystáte nastudovat, ale jdete do toho s čistou hlavou? Nebo vás nijak neovlivní, když hru znáte?
Carmen: Mě neovlivní, když tu hru znám. Mám svou představu a té se držím.
Tereza: Jak kdy. Někdy je to inspirativní, někdy limitující. A někdy je fajn to vidět později, když už svou verzi máte zpracovanou. Mně by porovnání výkladu a situací právě u hry Na útěku teď velmi zajímalo.
Sledujete maminku ze zákulisí, když zrovna společně nehrajete? Baví vás, pozorovat ji, její umění?
Tereza: V obou inscenacích, tedy i v inscenaci Hodně smíchu a pár slz, kterou hrajeme už téměř dvacet let na jevišti Violy, jsme až na pár minutových okamžiků stále spolu. I tak se mi stává, že se na mámu zakoukám, ale musím si dávat pozor, aby to nebylo vidět a nelezlo mi to do postavy. Umím to už oddělit. Vnímám to uvnitř a pak jí to třeba řeknu. A mám to tak i u jiných kolegů. Často mě okouzlí jejich aktuální výkon, novinka, se kterou přijdou, a já ty momenty miluju. Jsem při hraní současně velmi vděčným divákem. Divadlo je kouzlo, nejenom okamžiku.
A vy, paní Carmen? Jak moc ráda sledujete svoji dceru? Dělá vám radost, když ji vidíte na divadelních prknech?
Carmen: Ano, mám-li čas, vidím ji ráda. Já vůbec ráda chodím do divadla jako divák.
V čem se liší společně strávený čas matky s dcerou, když se sejdete doma jako rodina a když se sejdete v divadle, kde spolu hrajete?
Carmen: Doma je nás vždycky hodně a na jevišti jsme samy dvě.
Tereza: Když o tom tak přemýšlím, tak nejvtipnější je asi skutečnost, že se to, krom toho počtu, vlastně právě ani moc neliší
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
