Alena Šeredová: Svatba? Dávám našemu životu volnou cestu

Před těmi dvaceti lety jste tedy ještě netušila, že se Itálie stane vaším domovem?
Vůbec, když jsem sem jela úplně poprvé, říkala jsem si, že zůstanu dva měsíce a zase se vrátím. Dokud tu nežijete, je Itálie stát, který má obrovské charisma. Ze začátku se mi hrozně líbil ten italský styl, jak jsou všichni uřvaní a každý se s každým zdraví… Časem se ale všechno „přejí“ a já si po letech uvědomuji, že jsem prostě Češka. Mám to v sobě dané, takže je to někdy trošku únavné a občas mi chybí ta česká uzavřenost.

Pomohlo vám prosadit se v Itálii i to, že jste byla v roce 1998 úspěšná na Miss World?
Absolutně ne. Miss tady není tak populární. Teď už ji snad nedávají ani v televizi. Tady to navíc funguje trošku jinak než v České republice. Holka, která tu vyhraje, dostane na rok smlouvu a má dané povinnosti vůči sponzorům a podobně. Já byla na Miss v roce 1998 a v „naší době“, tedy v 90. letech, stálo umístění v Miss za to. Dívka měla nejen hodně práce, ale byla i jinak ekonomicky hodnocená. A na Miss World jsem si to užila. Pamatuji si, že jsem z toho měla obrovskou radost, byl to zážitek.

Andrea Sestini Hlaváčková: U nás doma nadělují tři kouzelné bytosti

Co se vám nejvíc líbilo?
Seznámila jsem se s lidmi z celého světa a každá jsme byla úplně jiná. Každá také přijela na soutěž jinak vypravená. Některé státy si na to potrpěly a holky měly návrháře, kteří jim připravovali šaty. Já měla štěstí, že jsem se znala s holkama z E.daniely. Tenkrát jely do Německa koupit látky a ušily mi šaty, jinak nevím, v čem bych tam přijela. Zachránilo mě, že jsem měla v tom našem českém fashion byznysu spoustu opravdových přátel a ti mi pomohli. Například mi i půjčili, abych na to měla peníze, protože to neplatila ani Česká republika, ani soutěž Miss.

Jste ještě s nějakou dívkou z Miss v kontaktu?
Vídám se s Jelenou Jakovljević, což byla Miss Jugoslávie. Viděly jsme se i v létě v Řecku a píšeme si. Občas si píšu s Miss Slovensko Karolínou Čičátkovou. My si tedy na Miss World neříkaly jménem, ale třeba Miss Uruguay, Miss Francie… U některých holek člověk ani nevěděl, jak se jmenují.

A z českých Miss jste s někým v kontaktu?
Jen minimálně. Vím třeba o Pétě Minářový, Ivče Kubelkový. Když jsem cestovala, občas jsem potkala Péťu Faltýnovou… A pak znám holky, které byly Miss po nás, například Dianu Kobzanovou, Káču Průšovou… Ale přiznám se, že když jezdím do Čech, snažím se spíš strávit co nejvíc času se ségrou anebo se občas vídám se staršíma kamarádkama ze školních časů. Už jsem se dostala do věkové kategorie, kdy ráda zavzpomínám. (smích)

Věnujete se pořád ještě modelingu?
Minimálně. Točím hodně reklamy, občas dojde na focení, ale to třeba jen k rozhovoru, ne že bych fotila módu. A na přehlídky se chodím spíš dívat.

Jak často za vámi cestují rodiče? Teď to bylo vzhledem k situaci dost komplikované. Viděli jste se?
Teď to bylo opravdu horší, ale i tak se nám to podařilo. Než přišel covid, jezdila jsem s dětmi do Prahy obvykle v červnu. Kluci vždycky chtějí do Jump Areny, na motokáry, do aquaparku, do Mirakula, do zoo… A my pak s maminou nebo s taťkou vysedáváme v těch hle parcích a hlídáme je. Často jim vezmu i nějaké kamarády, půjčím si děti od kámošky, aby tam měli partu. Dali se dohromady i s dětmi v Kolodějích, kde naši žijí a je tam krásné fotbalové hřiště. Když jsme u nich byli v srpnu, šli vyzvednout kluky, co tam bydlí, a šli si zahrát.

Rozhodně si nepřipadám jako suverén, říká režisérka Tereza Kopáčová

Rodiče za vámi cestují v zimě?
Naši jezdí většinou v létě a děláme si takový „family building“. Jezdíme celá rodina někam po Itálii na týden. Teď už je i ze ségry mamina, takže jezdí zvlášť, protože by nás bylo hodně, tak si to dělíme. A když se ještě smělo cestovat, jezdili jsme někam společně na Halloween, třeba do Disneylandu. Protože v té době má Dáda narozky, slavili jsme je vždycky na nějakém výletě. A kromě loňského roku jsme se potom viděli pokaždé na Vánoce. Mám to moc ráda. Jsem organizační typ, takže to plánuju dopředu a užíváme si to. A myslím, že i pro kluky to bude jednou hezká památka, protože teď žijeme v Turíně sami. Už tu nebydlí ani jejich táta, který se přestěhoval do Parmy, kde teď hraje, a prarodiče z italské strany žijí stále v Toskánsku. Chci proto, aby měli zážitky s prarodiči. Myslím, že je to dobré i z hlediska výchovy.

Jak vám tyto plány zkomplikovala situace kolem covidu?
Strašně! Už jen ta situace, kdy se narodila Vivinka. Když se narodili kluci, mamina přijela a pomáhala mi. Teď tu nikdo nebyl a kluci zůstali doma sami. Byl lockdown, nechodilo se do školy… Bylo to pro ně na psychiku náročné. Už jen tím, že máma byla v nemocnici a oni už jsou velcí kluci a na internetu se samozřejmě dočtou, co všechno se může při porodu stát. Do toho jim bylo líto, že babička nepřijela a našim zase bylo líto, že viděli Vivinku, až když jí byly tři měsíce. A to ještě pouhým zázrakem, že se vůbec do Itálie dostali, protože pak se zase všechno zavřelo. I loňské Vánoce byly smutné.

Covid vám překazil plány?
Ano. Bylo nám sice dobře, slavili jsme je s Alessandrem a dětmi, navíc jsme se přestěhovali do společného bydlení, ale kluci je chtěli trávit v Praze a já jsem vlastně do té doby nikdy o Vánocích bez rodičů nebyla, což bylo zvláštní. I když už mám věk na to, že bych mohla bez nich být, máme to tak daný, že se vídáme, takže mi to přišlo trošku smutný. Ale ustáli jsme to. Byla bych ovšem ráda, kdyby se to neopakovalo. I když ta současná situace u vás nepřináší žádné dobré zprávy. Nás je tady v Itálii hodně očkovaných, v České republice je ale oproti nám ten průměr o dost menší.

Neměla jste o rodiče kvůli covidu strach?
Samozřejmě měla, strašně moc! Obzvlášť když jsem to i já chytla. Loni jsem ještě v období Mikuláše byla v karanténě. Naštěstí kromě mě a mé italské rodiny to nikoho jiného ze známých tak moc nevzalo. A když už onemocněli, tak jen v lehčí formě. Jsou to ale právě ty chvíle, kdy si člověk uvědomí, jak je nepříjemné bydlet daleko od rodičů. Za prvé jim nemůžete v ničem pomoct. Naštěstí se tehdy vrátila ségra, která žila ve Švédsku, a na „smart working“ ji poslali domů, takže naši nebyli sami. Měli tam půl roku ségru s přítelem. Nejhorší je situace, kterou znám od některých kamarádek, když mají třeba jen jednoho rodiče, jsou sami a nemohli se ani vidět. Byla tam potom trochu deprese, protože nikdo nevěděl, kdy to skončí. V Itálii nám slíbili, že nás zavřou na chvíli, abychom si užili Vánoce, a pak jsme zůstali zavření i přes Vánoce a bylo to všechno nepříjemný. Kdybychom se všichni snažili o trošku víc, mohli jsme si to ušetřit.

V době, kdy vypukla pandemie covidu, jste byla akorát těhotná a stala se potřetí maminkou. Směl za vámi partner k porodu, nebo platila karanténa?
Do nemocnice tatínek mohl, nesměl ale na porodní sál. Šla jsem na císařský řez, což jsme dopředu věděli, protože Vivinka byla špatně položená. A právě v ten den začaly být v nemocnici povinné výtěry na plánované operace. I Alessandro si musel na test dojít, a pak tam musel zůstat, nemohl chodit tam a zpátky.

OBRAZEM: Modelky na mole i louce. Poznejte Český bikiny tým

Vnímáte, že mít miminko po čtyřicítce je náročnější než po dvacítce, nebo necítíte rozdíl?
Nejsem si jistá. Třeba těhotenství mě vůbec netrápilo. Je pravda, že v lockdownu taky nebylo moc co dělat. Vlastně to vyšlo tak, že jsme si to nakonec i užili, protože přítel zůstal doma a děti nechodily do školy. Měli jsme takovou malinkou předzahrádku a vymýšleli na ní sporty, o kterých ani člověk netušil, že se dají provést na deseti metrech čtverečních. To „užili“ myslím tedy v rámci možností, mám samozřejmě respekt z toho, že pro spoustu lidí to nebylo dobré období. A i když se Vivinka narodila, byli jsme doma, táta nikam pracovně nelítal, tak si ji užil. Teď už zase občas někam musí, což je pro něj těžké, protože Vivi je jeho první dítě a je z ní úplně zblblý. (smích) Co je možná náročnější, je to shazování kil po porodu, ve dvaceti se hubne líp. Obzvlášť když je člověk zavřený doma v lockdownu, tady byl sport velmi limitovaný. A také máte už jiné myšlenky, což nevím, jestli je věkem, nebo spíš třetím dítětem. Mám dva kluky, jeden už začal chodit na střední školu, „honí ho hormon“, jak říkám. (smích) V tom je to také složitější.

Je něco, co vás při třetím mateřství ještě překvapilo?
Zažila jsem první císařský řez, který se mi tedy nelíbil. Ale jinak asi ne. Dítě, které spalo nejmíň, byl jednoznačně Louisík, který je nejstarší. Začal spát asi tak ve čtyřech letech. Takže všechno, co se událo po něm, už byla naprostá hračka. U Vivinky mě nezaskočilo už vůbec nic.

Dceři jste dali nádherné jméno. Čí to byl nápad?
Samozřejmě můj. (smích) Mně se Vivienne hrozně líbilo, i ta česká verze Vivinka nebo zkrácené Vivi mě baví. Navíc žádnou neznám, což je také dobré, protože když máte jména, která se vám líbí, a někoho s tím jménem znáte, tak si ho s ním spojíte a říkáte si: „Nechci, aby byla taková…“ Takže tím se udělá cenzura spousty jmen. Ale když jsem řekla Alemu, že by se mi líbila Vivienne, jen se na mě podíval a řekl: „Jé, to je krásný jméno, tak jo.“ Bylo to rychlý. Kluci tedy měli jiné návrhy. V Itálii frčí taková „značková jména“, máme tady malou Chanel a podobně. Takže kluci chtěli Dior, ale naštěstí jsme jim to rozmluvili.

Pomáhají vám kluci s Vivienne, nebo už mají své zájmy?
Mají své zájmy, ale když je občas s Vivinou nechám chvíli samotný, přežijí to všichni tři. (smích) Ale jo, pomáhají. Dádík si s ní hrozně rád hraje a Louisík je zase strašně starostlivý. Už je to velký kluk, takže když jsem třeba měla koronavirus a byla jsem tři týdny zavřená sama v pokoji, on byl mezi zdravýma a malinko to dirigoval. Třeba udělal sám k snídani palačinky! Byly trošku spálený, ale to nevadí.

Je některé z dětí povahově vyloženě po vás? Vidíte se v nich, když jste byla malá?
Jako malá nevím, ale jako velká se vidím naprosto v Louisovi. Má rád pořádek a respektuje pravidla, což není u dětí úplně běžné. Ale já to měla taky, i máma mi říkala, že jsem byla stejná. Dělám to dodneška. Nedej bůh, aby mě někdo donutil zaparkovat špatně, to nejde! Myslím, že do parkovacího systému přispívám nejvíc z celého Turína, protože já auto jen tak někde nenechám. A abych ještě třeba zapomněla zaplatit? To vůbec! Strašně bych se styděla, kdyby mě u toho někdo chytil. Jsem hrozná poctivka a měla jsem to tak vždycky. Takže Louisík je hodně po mně. Druhorozený Dáda je spíš takový umělec, je trochu po babičce a po tatínkovi.

A Vivinka?
Zatím moc nevíme, protože je malá, byl jí teprve rok a půl. Vzhledově je hodně po tátovi, i když je blondýna a má světlé oči, což tatínek nemá. Ale jinak je mu děsně podobná! Myslím, že má silnou povahu. Nejsem si ale jistá, jestli je to její osobností, anebo tím, že je holka. Když byli kluci malí, tak kam je člověk posadil, tam byli. Ona má už teď vlastní názor. Ale spíš si myslím, že to bude „holčičí“ projev. Pozoruji, že holčičky jsou zkrátka jiné.

Benedetta krásou i hlasem trumfuje světové zpěvačky

Kluci odmala vyrůstají s tím, že mají známé rodiče. Jsou za to rádi, nebo jim to spíš vadí?
Myslím, že jim to jednoznačně vadí, obzvlášť v některých situacích. Louisík hrál třeba fotbal, ale kvůli pandemii přestal, protože moc nehráli, a když už hráli, tak jenom trénovali a nebyly zápasy, což je nudilo. V tomhle věku jsou ty lockdowny náročnější, děti chtějí chodit ven, užívat si kamarády a on o to trošku přišel a i ten fotbal ho přestal bavit. Ale abych se vrátila k otázce: Jedna z věcí, co mu hodně vadila, bylo příjmení uvedené na dresu. Chtěl dres bez jména, protože kluci, kteří hráli proti nim, si hned ukazovali: Jé, podívej, kdo tam je! Někdy po něm i pokřikovali a to mu vadilo. Letos změnil školu a přešel na gympl. Už nechtěl chodit na americkou, ale na italskou školu, aby měl italštinu na pořádné úrovni. Žije se mnou, a i když mluvím italsky, občas mi určitě ulítne nějaká chyba. Když ale přišel do nové školy, prvního, koho vyvolali na zkoušku, byl on, protože chtěli prostě vědět, jaký je. Přitahuje pozornost víc než někdo neznámý. Ale zase jsem mu říkala: „Vidíš, aspoň ses nemusel učit všechno, ale jen to, co jste brali první týden, to je výhodný!“ (smích) Nebo když jedou na prázdniny a pořád za jejich tátou někdo chodil pro podpis, anebo si je třeba někdo fotil na pláži, tak je jasné, že jim to příjemné není. Teď jsou zkrátka ve věku, kdy jim to vadí, ale třeba je to časem přejde.

Nechce jít nějaký z nich ve vašich stopách a vstoupit do světa showbyznysu? A byla byste vůbec pro?
Mně by to bylo asi jedno, ale nemyslím si, že by na to měli povahu. Jsou to dva chytří kluci, jdou jim dobře jazyky, tak myslím, že ve finále jim bude asi největší pomocí můj nový přítel, který jim může ukázat svět marketingu nebo managementu. Dádík ještě nemá představy, čím by chtěl být, ale Louisík je spíš sportovně založený a myslím, že by ho mohlo bavit být manažerem třeba právě ve fotbalovém světě, což není špatné.

Předpokládám, že v Itálii je mnohem horší prostředí bulváru a pronásledování slavných. Můžete prozradit své zkušenosti?
Pronásledování tu probíhá, to ano. Ale alespoň si na tu fotku počkají a nedělají se tady fotomontáže, což je česká specialita. Pamatuji si – ale to už je opravdu hodně dávno – že mi můj tehdejší přítel Bořek Slezáček věnoval štěně dogy. A já se objevila na titulní stránce nějakého časopisu a měla jsem v ruce jorkšíra Ilony Csákové! Přitom jorkšír a doga si nejsou ani podobní! Prostě v Itálii by si počkali, až půjdu s tím psem ven, a pak by mě vyfotili.

Jaké období pro vás bylo z mediálního hlediska nejhorší?
Určitě to byl rozvod. Nebo vlastně ještě horší bylo to, když jsem se ve stejnou chvíli jako zbytek světa dozvěděla, že vyšla titulka mého manžela s jinou ženou. Když za vámi chodí z bulváru ve chvíli, kdy začnete s někým chodit, je to alespoň pozitivní. Ale tady to bylo opravdu nepříjemné, zvlášť ve chvíli, kdy jsou doma děti.

Neodradil vás rozvod od toho, vrhnout se do další svatby? Šla byste do ní?
Vždycky říkám, že jsem utratila veškeré úspory za rozvod, takže už se vdávat nechci. Bylo to určitě nepříjemné, ale na druhou stranu zase není správné, aby Alessandro platil za to, že je druhý. Dávám tedy našemu životu volnou cestu a uvidíme, co bude. Pravdou je, že tohle období spojené s koronavirem, ničemu nepomohlo. Například Vivi ani není křtěná, protože křtít za každou cenu s rouškou a bez lidí, které máme rádi, jsme nechtěli. Takže jsme si říkali, že k takovým věcem dospějeme, až se svět zase vrátí trošku k normálu.

Hitmaker Michal David odpočívá na Tenerife. Koupil zde nemovitost

Prozradíte, jak jste se s Alessandrem poznali? Byla to láska na první pohled?
Tenkrát jsem vůbec neměla myšlenky na lásku, takže z mé strany určitě ne. Seznámili jsme se díky tomu, že jsem kamarádka jedné jeho příbuzné. Sešli jsme se tedy díky tomu na stejném místě, začali si povídat, ale bylo to velmi, velmi pomalé seznamování. Nebyla jsem na to v tu chvíli vůbec připravená, měla jsem doma dvě malé děti, na které jsem musela myslet, takže jsem na vztah ani nepomýšlela. Když člověk dá všemu přirozený průběh, chvíli to trvá, než zase někomu otevře srdce. Samozřejmě to bylo i kvůli tomu, že rozchod nebyl z mojí strany, takže jsem ho musela nejdřív strávit, a pak jsem teprve byla ready na další vztah.

Jednou jste o sobě prozradila, že jste hodně rázná, proto se zeptám, kdo z vás dvou je temperamentnější?
Já jsem Češka s italským temperamentem. Jsem jednoznačně temperamentnější než můj přítel.

Společně bydlíte v Turíně. Umíte si představit se přestěhovat jinam, když už ani otec synů teď ve městě není?
Hodně jsem nad tím přemýšlela, když jsem se rozešla s bývalým manželem a řešila jsem, co budu dělat a kam jít. Ve finále jsem ale myslela, že kluci by měli mít tátu blízko, protože byli tehdy malincí, Dádíkovi byly čtyři roky a Louisovi šest. Nechtěla jsem jim měnit školu a kamarády, zázemí. A myslím, že nám je tady dobře. Bydlíme hezky v přírodě, ale přitom jsme deset minut od centra města, deset minut od vlaku, za padesát minut jsme vlakem v Miláně. Je tady i letiště. Všechno odtud zvládám, proto nemám potřebu to měnit. Možná je to i tím lockdownem, ale přiznám se, že když začal znovu frmol a jela jsem do Milána, uvědomila jsem si, že mi ten shon vůbec nechybí. Turín je takové klidnější město. Pravdou je, že bych nejraději chtěla bydlet v Praze a asi bych se vrátila, ale nemám tu možnost to teď udělat kvůli klukům. To by pro ně byla drastická změna, ať už jde o jazyk, školu a všechno. Takže si to nechám až na stáří. (smích)

Strávíte v Praze alespoň letošní Vánoce?
Plánujeme to a doufám, že budeme moct přijet. Kluci by chtěli do Prahy, mají to u babi s dědou rádi, a Vivinka ještě nikdy Vánoce v Čechách neslavila.

Potrpíte si na nějaké české tradice? Třeba řízek a bramborový salát?
Máme kapra s bramborovým salátem a rybí polévku. A máma dělá do oříškové skořápky svíčky, kdy každý máme svůj oříšek, a zjišťujeme, kdo s kým bude nejvíc v příštím roce. Já jsem většinou se psem – vždycky se u sebe držíme, já a Sprint, což je ve finále pravda, protože je se mnou doma. A pak máme šupinky pod talířem, co potom nosíme v peněžence celý rok. Už čtyřicet let jsou tradice pořád stejné.

Sledujete pohádky?
Já jo! Nejvíc se těším na Popelku, ale celkově mám ráda české filmy, tu atmosféru, hudbu… Když jsme slavili tady a přijeli naši, přišli jsme ale na to, že tu ani nemám kam strčit cédéčko. Vyřešili jsme to ale moderně a pouštěli hudbu přes Spotify – takže Kája byl s námi i v Turíně! I tohle máme každý rok stejné.

Herec Petr Stach: Mám rád krásno, někde uvnitř ho dokážu vycítit

Vysílají se Tři oříšky i v Itálii, nebo tam populární nejsou?
Tady to vůbec neznají. Ale pokud vím, tak v severských státech to dost frčí. Říkala mi to ségra, která tam žila.

Mají Italové svoje typické vánoční pohádky?
Vůbec nevím. Když slavím Vánoce v Itálii – což se párkrát stalo – mám tady vždycky svoji českou rodinu a jedeme všechno po česku. A dneska se ta pohádka dá krásně pustit i do televize.

Co byste si do toho příštího roku nejvíc přála?
Jako dárek bych si úplně nejvíc přála, aby zmizel ten děsný virus. Je to sice banální myšlenka, ale máme toho všichni plný zuby a už bychom si všichni zasloužili zase normálně žít. Myslím vždycky na Vivi, která od chvíle, co se narodila, vidí jen lidi s rouškou, necestuje, nemá takové zážitky, které kluci v jejím věku už měli. Přála bych si proto, aby se svět vrátil znovu do normálu.