Herečka Vendula Křížová: Dějí se i neuvěřitelné věci. Můj život je toho důkazem

Jste člověk, který žije přítomností, nebo spíš plánujete a hledíte do budoucnosti?
Plánuji čím dál míň a stále víc si uvědomuji, že žít přítomným okamžikem je pro mě jednodušší a také důležitější. Nesnažím se moc přemýšlet nad tím, co bude.

Nastal ve vašem životě nějaký konkrétní okamžik, kdy jste si řekla, že nemá smysl plánovat?
Takové okamžiky zažívám velmi často. Nejde vůbec o nic zásadního, jsou to každodenní banální situace, které řeší každý z nás. Třeba plánovat dovolenou rok dopředu nedokážu. Vymyslet termín, kdy se rodina sejde a společně odcestuje, je s přibývajícím věkem dětí nadlidský výkon.

Kromě toho nejsem plánovač, ale těšič. Mám spoustu konkrétních plánů, na které se těším a pak jen čekám na příhodný okamžik či konstalaci hvězd, abych si je splnila. Mám cestovatelské sny, nebo se těším, že si pořídím dvě mainské mývalí kočky. Vím, že teď to nebude, ale někdy v průběhu následujících let si to splním. A těším se. Moc. (smích)

Snad všichni už někdy zažili situaci, že se na něco těšili, a nakonec to nevyšlo. Máte stejnou zkušenost?
Čelím tomu dennodenně, ale mě to neodradí. Pro takové případy je dobré mít v záloze ještě náhradní varianty. Ale neplánuji až tak ráda, spíš bych řekla, že se ráda těším, a v důsledku toho musím plánovat. Například jsme v naší rodině zavedli dámskou jízdu. Všechny ženy napříč generacemi ujedeme společně pryč. Ovšem některé sny jsou realizovatelné snadněji a některé hůře. Ale i na ty se těším, protože co my víme?

Před pěti lety nikoho nenapadlo, že přijde epidemie covidu, a když tu byla, nikoho nenapadlo, že ji vystřídá válka na Ukrajině. Aneb jak praví klasik: Chceš-li pobavit pánaboha, svěř mu své plány do budoucna.

Byla jste už odmala spíš vesnický než městský typ?
Otevřeně se hlásím k vesnici, přírodě a tradicím. Je mi to daleko bližší než městský život. Myslím, že až nastane pravý čas, pořídím si slepice. Jeden náš kolega v divadle je chová – nevyslepičím který, takže poradce chovu mám.

Momentálně žijete na vesnici?
Žiji na okraji Prahy. Možná je to i tím, že člověk má potřebu věci vyrovnávat. Pracuji v Praze, pohybuji se mezi lidmi, ale když mám volno, lezu po horách, jsem ráda v lese, v klidu, bez lidí. Jsem takový ,,kochací typ“. 

Jiřinu Bohdalovou zradilo zdraví. Diváci ji v divadle zatím neuvidí

Nevadí vám časté dojíždění do centra Prahy? Ne všichni jsou na to stavění.Problém s dojížděním nemám. Nebo spíš nemám na vybranou.

Máte tři děti – dvaadvacetiletou Anežku, dvacetiletého Alberta a patnáctiletého Ferdinanda. Zdědili po vás lásku k přírodě?
Určitě vztah k přírodě mají, odmalička v ní vyrůstali. Můj tatínek byl totiž povoláním dendrolog, takže jsme jako děti měly se sestrou přímo v popisu práce chodit po národních parcích, sbírat šišky a semínka. Jako malá jsem mívala oči v sloup, že zase musím někam mašírovat, a předstírala kulhání a různé neduhy, abych se tomu vyhnula.

Dokonce jsem se rodičům asi ve čtyřech letech natruc zatoulala v Orlických horách a hledala mě horská služba. Tatínek mě našel, ani na zadek mi nedal, jak se mu ulevilo, že jsem v pořádku.

Sabina Laurinová: V občance mám sice padesát, cítím se ale na pětatřicet

V červenci jste oslavila padesátiny. Brala jste to jako určitý životní zlom?
Co si budeme nalhávat, je to určité výročí, je tam na konci ta nula (smích), ale co už s tím nadělám? Slavila jsem to průběžně půl roku, a to bylo na tom to nejpříjemnější. Beru to tak, že život plyne, každý rok mi přinesl i něco, co jsem nečekala, a jsem zvědavá, co si na mě vymyslí letos a jak se s tím poperu.

Řešíte stárnutí?
Přijde mi škoda času a energie snažit se zuby nehty vypadat a cítit se co nejmladší. Říkám si, že je docela fajn přijmout věk, jaký je, protože to může být osvobozující. Kdybych chtěla být cynická, moji kolegové v divadle, o nějakou tu dekádu starší a moudřejší, mi řekli, že stáří není pro sraby, tak ať už trénuju.

Na svůj věk vypadáte skvěle. Jak se o sebe staráte? Máte nějaké rituály?Děkuji za kompliment. Jestli máte na mysli nějaké zkrášlovací rituály, moc se o sebe v tomhle směru nestarám. Upřímně řečeno mě to moc nebaví. Vždycky se snažím to mít rychle za sebou a věnovat se něčemu zajímavějšímu. Čím jsem starší, tím víc chci být hlavně zdravá, šťastná a spokojená. A o to víc chci, aby byli i lidé kolem mě šťastní a spokojení. Do toho investuji svou energii, čas a peníze, protože to podle mě stojí za to.

Je pro vás důležitější vnitřní krása než ta vnější…
To zní až vznešeně. Na krásu používám Indulonu a přírodní oleje, které mám léty ověřené. A mám vyzkoušené, že všechny ty drahé krémy a séra na mě stejně nefungují.

Zdědila jste i dobré geny po rodičích?
Zdědila. Mám krásnou maminku a měla jsem i krásného tatínka.

Potkáváme se na křtu knihy Haliny Pawlowské. O ní je známé, že je velká studnice různých bonmotů, které dává s oblibou k dobru. Řídila jste se někdy nějakou její radou?
Konkrétní radou ne. Ale vzhledem k tomu, že všichni řešíme každodenní starosti, které nikdy nezmizí, určitá sebereflexe a nadhled, které Halina má a dokáže je přetvořit v nadsázku a humor, jsou úžasné. I proto má hodně čtenářů.

Všichni prožíváme spoustu rodinných trablů, vztahových i jiných problémů, ale když se na ně člověk podívá s nadhledem, jsou mnohdy směšné. Je to strašně úlevné zasmát se svým vlastním starostem, takže já jí moc fandím a myslím, že to, co dělá, je neobyčejně užitečné a úlevné. A moc se mi také líbí, snad se neurazí, že i když má pár kil navíc, je velmi ženská. Nenechala se nikým svázat a čiší z ní neuvěřitelná energie. To je inspirativní i pro ostatní ženy.

Halina Pawlowská: S každým dalším rokem je život těžší

Její nová kniha se jmenuje Užívej života. Jak vy užíváte života?
Myslím, že název její knihy je pro mě naprosto příznačný. Čím jsem starší, tím si tohle heslo opakuji častěji.

Troufla byste si napsat knihu?
Netroufla. Nejsem v těchto věcech moc vytrvalá. Raději to přenechám talentovanějším lidem.

Herečkou jste se stala po mamince?
Ano, maminka byla herečkou a je mi velkou inspirací právě i tím, jak v pokročilém věku neztrácí radost ze života.

Spoustu herců ochromil v předchozích letech covid. Bojíte se, že se ještě vrátí?
Doufám, že už je to za námi a covidová doba definitivně pominula. Může asi nastat nějaká vlna, ale snad už se to nikdy nevrátí v tak velké míře, jako to bylo. Neumím si to představit.

Máte pocit, že teď chodí do divadla méně diváků než před covidem?
Chvíli to tak vypadalo. Není to ovšem jen covidem, je to shoda dalších okolností – důsledky války na Ukrajině, zdražování… Ale člověk podle mě hledá vzpruhu, potřebuje se někde nabíjet, získávat kulturní a duševní potravu, kterou divadlo zaplaťpánbůh poskytuje, takže věřím, že divadla jen tak nezmizí. Doufám, že to tak vnímají i ostatní lidé.

O miminko přišli manželé Hezučtí čtyřikrát. Na začátku vztahu jim to skřípalo

V době covidu se řada herců setkávala s názorem, že si nemají stěžovat, protože nic moc nedělají a divadlo není zas tak potřeba… Setkala jste se s tímto názorem také?Setkala, ale musím oponovat. Zachraňovat životy je samozřejmě důležitější než hrát divadlo, to je bez debat, ale jak už jsem řekla, myslím, že ani divadlo nemůže zaniknout, je ho potřeba právě v době obav, strachu a nejistot. Může pozvednout a dát nám sílu. Stačí se ohlédnout do historie.

Je něco, co byste si do té nové dekády chtěla splnit?
Až tolik nad tím nepřemýšlím, mám totiž těch tužeb hrozně moc. Letět balonem, pořídit si ty kočky, těšit se na hezkou práci anebo jezdit na koni po Kavkaze jako můj tatínek.

A po čem ještě toužíte?
Mám hodně snů, i když tomu realita občas úplně neodpovídá. Ale věřím tomu, že se dějí i neuvěřitelné věci, které by člověk nepředpokládal - můj život je toho důkazem - a že stát se může všechno, na co pomyslíme. Je minimálně důležité v to věřit a těšit se na to. Už samotné těšení je totiž krásné.