Pavel Zedníček zažil na jevišti peprné chvilky. Až mě políval pot, přiznává

Školu absolvoval v roce 1973 a záhy zamířil naplnit své představy o divadle do Činoherního studia v Ústí nad Labem, kde v den svých sedmdesátých narozenin také ztvárnil v předpremiéře roli Harpagona v inscenaci Molièrova Lakomce. Toho nyní můžete vidět i na Letní scéně Divadla Kalich pod žižkovskou věží.

Herec Pavel Zedníček: Pandemie byla jak příprava na důchod

Patří Lakomec mezi vaše srdeční záležitosti?
Každá z her, ve kterých hraju, je šikovná. (smích) Diváci mě můžou vidět ještě v dalších třech představeních – Pro tebe cokoliv, Sbohem, zůstávám! a Bez předsudků. Na všechna je rád zvu. Kromě toho mám radost, že zase hrajeme s Janičkou Paulovou, neviděli jsme se několik měsíců. Ve hře Bez předsudků spolu zase budeme dvě a půl hodiny v posteli, na to se těším. (smích)

Kdy jste stál naposledy na jevišti?
Dvanáctého října loňského roku nás zavřeli a otevřeli jsme až teď v červnu. Během té doby jsem si nic moc neopakoval, takže jsem si k tomu musel sednout a podívat se na to. Říkal jsem si: Aha, už se to blíží, a zjistil jsem, že si toho z Lakomce moc nepamatuju. Měl jsem strach, abych se to zase zpátky doučil. Představení, u kterých jsem odehrál na padesát repríz, mám v hlavě, to je dobrý, ale Lakomec je poměrně čerstvý, tak jsem do něj nakoukl a zjistil jsem, že mám malinké výpadky a že to musím znovu oprášit. Naštěstí máme pokaždé zkoušky, než to hrajeme.

Určitě jste nebyl jediný, kdo oprašoval texty…
To asi ne, no… (smích) Týká se to nás všech. Přece jen osm měsíců je dlouhá doba. Ale hlavně že už jsme zase všichni zpátky a že hrajeme.

Jak dlouho vůbec v divadle působíte?
Patřím k nejstarším exemplářům. Kalich je moje domovská scéna už dvacet let. Otevíralo se přesně v den mých padesátých narozenin, takže jsem tu úplně od začátku. Bylo to tak, že Janek Ledecký tehdy připravoval první uvedení Hamleta a obsadil mě do role Polonia, kterou jsem přijal. Odehráli jsme to a přišel pro změnu muzikál Galileo. Mezitím jsme hráli Natěrače, pak představení Jako jedna rodina a už jsem tu zůstal.

Jsem neuvěřitelně praktická, říká Zlata Adamovská

Stalo se vám někdy, že vám na jevišti vypadl text?
To víte, že jo. Ježišmarjá, mockrát! Mám naštěstí skvělou partnerku Janičku Paulovou, ta mě z toho vždycky vytáhne. V Lakomci se mi to už taky stalo. Měl jsem opravdu pořádné okno a nevěděl jsem, jak dál. Byli kolem mě asi čtyři lidi, všichni na mě koukali a já si pro sebe říkal: No, co se na mě tak díváte? Zapomněl jsem text. (smích) Pak mi to naskočilo, ale až asi po třech minutách. Bylo to strašný. Políval mě pot, a nakonec jsem to přiznal. Řekl jsem: No jo, a jak to bude dál? A lidi se zasmáli.

Jste ještě po tolika letech trémista, nebo už chodíte na jeviště v klidu?
Nechodím v klidu, tréma je vždycky. Kdyby nebyla, bylo by to špatně. Mám ji před každým představením.

Za ta léta, co hrajete, by člověk řekl, že už vystupujete suverénně…
Mám to celý život tak nějak stejně. Věci si samozřejmě musím opakovat, ale třeba ve zmíněné hře Bez předsudků už si s Janou jenom sjedeme začátek, abychom věděli, a pak už je to dobrý a necháváme to přirozeně plynout.

Co jste teď celý rok dělal, když byla zavřená divadla?
Dalo by se říct, že nic moc. (smích) Trochu jsem odpočíval, ale že bych ležel na zádech, to zase ne, ale globálně se bohužel nedalo dělat nic. Ještě před tím, než to vypuklo, jsem akorát stihl namluvit audioknihu – pokračování o mašinkách, vláčcích, lokomotivách a všem, co se děje na železnici. Také jsem natočil s Bolkem Manéž, což bylo příjemné, byl jsem asi týden v Brně, a pro Českou televizi jsem točil AZ-kvíz speciál a měl jsem i nějaký dabing, ale to bylo všechno.

Zůstávám optimistkou, prohlašuje herečka Adéla Gondíková

Kromě toho jste i velký golfista. Hrál jste?
Nevím, jestli velký, ale přišel jsem tomu docela na chuť. Byli jsme loni v Americe, kde jsme hráli a to nás bavilo, ale letos jsme byli teprve jednou. Snad se nám podaří jít teď o prázdninách. Ale nejsem žádný velký golfista.

Dlouhá léta jste hrál tenis, tohle máte jako zpestření?
Vždycky se říkalo, že golf je pro starý, ale vůbec to není pravda, je to naopak. (smích) Omezil jsem tenis a začal hrát golf s tím, že je to taková procházka, ale zjistil jsem, že to vůbec není procházka růžovou zahradou, klouby u toho bolí taky. Ale je fakt, že tenis je určitě náročnější. Kdyby mi někdo řekl: Pojď, půjdeme se projít deset kilometrů, tak ho pošlu do háje, ale při golfu těch deset kilometrů ujdete, ani nevíte jak.

Sledujete golf a tenis i v televizi? Karolína Plíšková se akorát dostala do semifinále Wimbledonu, před tím Barbora Krejčíková vyhrála dvouhru na French Open…
Psal jsem tehdy dokonce holkám, že držíme palce, že jsou nejlepší, a jsem rád, že se jim podařilo vyhrát.

Měl jste možnost zúčastnit se v zahraničí i nějakého turnaje jako divák?
Pravidelně jsme jezdili se dívat na US Open ještě s Luckou Šafářovou, Karolínou Plíškovou… byl to velký zážitek a skvělá atmosféra. Úžasný!

Vy sám jste o profesionální tenisové dráze nikdy neuvažoval?
Začal jsem hrát celkem pozdě. A i když jsem trénoval s Jirkou Novákem, což byl můj valašský trenér, který vyhrál i několik turnajů okruhu ATP, tak to na profesionální dráhu nikdy nebylo.

Jaroslav Šuranský: Chceš-li pobavit Boha, sděl mu své plány. Hlavně ale pomáhej

Chystáte se letos někam na dovolenou?
Nám už se podařilo odletět na týden do Řecka. Trochu jsme si odpočinuli, ale voda byla studená, a to jak v bazénu, tak i v moři. Nicméně bylo to příjemný.

Nechávali jste se s manželkou před odletem očkovat?
Já už očkovanej jsem, Hanča (Hana Kousalová, pozn. red.) už má za sebou taky jedno očkování, ještě ji čeká druhé, takže jsme byli na testech a všechno bylo v pohodě.

Plánujete do konce roku ještě někam vycestovat, nebo už budete jen pracovat?
Myslím, že odpočinku už bylo dost. I když ten rozjezd teď bude trošku těžší, zaplať pánbůh za něj. Na začátku to bylo fajn, pauza se hodila, nikdo ale nečekal, že to bude takhle dlouhý. Jsem rád, že nás čekají i nějaké zájezdy po republice, tak snad už bude jenom líp.