Václav a Jan Neckářovi: Poradíme si s klikou i se smůlou

V téhle době Václav také intenzivně natáčel. Ještě před ruskou invazí měla premiéru Šíleně smutná princezna.
Jan: Premiéru jsem zažil na filmovém festivalu pracujících ve vojenském amfiteátru v Milovicích, kam se vešlo dva tisíce vojáků. Bylo narváno, já už našel místo jen pod stromem, v jehož koruně taky seděli záklaďáci. Při líbací scéně v hladomorně bylo ticho jako v hrobě, jen strom vzdychl a teskně zaúpěl, jak se vojákům zastesklo po domově.Václav: Já měl třikrát žloutenku a na vojně jsem nebyl. Brácha to odsloužil za všechny v kapele, když byl u vojáků celkem pět let.

Jaké bývaly prázdniny na statku u Mostu?
Jan: Za statkem byla dráha se šraňkama a nedaleko haldy, kam se navážela hlušina z dolu. Pozorovali jsme to malým průhledem nad maštalí. Brácha chodil pást krávy. To ještě existoval starý Most.
Václav: Nad tou maštalí jsem spával a od té doby mám rád koně. Náš táta taky jezdil se žebřiňákem.
Jan: I v Ústí to bylo zajímavé. Jak jsem hrál na harmoniku a brácha zpíval, vymetali jsme různé akce a dětské besídky. Já hrál a brácha zpíval lidovky. Třeba se stalo, že jsme lezli po stromě před barákem, a najedou přijel tatraplán s odboráři, a že musíme jet s nimi – zahrát na nějakou schůzi. Vzali nás, jak jsme byli, v roztrhaných teplákách, jen jsem si doma vzal harmoniku, abych zahrál Stalinovu oblíbenou píseň Suliku. Prostě pravý dělnický děti…

Dara Rolins o Pavlu Nedvědovi: Tušila jsem, že přijde. Byl napsaný v mém osudu

Společnost

Jezdili jste na tábory?
Jan: Na pionýrském táboře jsem byl třikrát. A jednou nás vybrali na setkání strany a vlády, ale tam jsem nefiguroval jako pionýr, nýbrž zase jako harmonikář.
Václav: Já na tábory nejezdil, ale pamatuju si, že během gymplu jsem o prázdninách jezdil do Stvolínek na kukuřici.
Jan: I na vojně se jezdilo na brambory a chmel. V Roudnici byly zase broskve, na které jsme se těšili, ale za chvíli jsme je nemohli ani vidět. Taky na sena jsme museli. A jednou jsme čistili nepořádek na hoře Říp po mírové slavnosti.

Václave, v Mostě jste se naučil jezdit na koni?
Václav: Skamarádil jsem se s žokejem Ferdou Minaříkem, který mě to naučil. Jako elévové herectví jsme jezdili do Líšnice za Most, kde jsme rajtovali na koních. Nejdřív vyčistit a postarat se, a teprve pak do sedla. Můj kůň se jmenoval Desert, ale zákusek jsem pro něj byl spíš já.

Vzpomínám si, že jste vždycky uměl zaujmout i pohybem – jak třeba v Šíleně smutné princezně, tak i při zpěvu mimo film. 
Václav: S pohybem při písničce „Miluju a maluju“ mi ovšem pomáhal choreograf. A moment, kdy letím do vody se zlomenou větví – to je nejdřív na zámku Blatná, ale když se otočím, jsem kouzlem střihu v Bojnici na Slovensku… Pohyb jsem měl po tátovi. I Miloš Forman mi říkal, že ho viděl ve svých devíti letech a pamatoval si ho jako velkýho frajera a zpěváka.

close info Zdroj: se souhlasem Václava a Jana Neckářových zoom_in Bratři Jan a Václav Neckářovi

Prý jste byl jedním z prvních, kdo měl u nás džíny.
Václav: Přesně to nevím, ale na záběru ve Studiu A z roku 1966 jsme na Karlově mostě, kytarista Miroslav Kefurt tam má elektrickou kytaru a já dělám v džínách provaz. Každopádně, džíny to vydržely…

Dělal jste nějaký sport?
Václav: Volejbal. Jsem mrňavej, byl jsem nahrávač. Ale třeba Vašek Hajný, reprezentační trenér, byl taky malej a taky byl nahrávač.

Koncertování po republice, to je hodně ježdění. Baví vás řízení?
Jan: Mě to baví, i když na koncerty se vozíme mikrobusem. I Vašek řídí, ačkoli teď už nerad, protože má zdravotní omezení. Já nejsem žádný mechanik, ale olej nebo kolo si vyměnit dokážu. Jednou jsem kusem drátu, co jsem našel v pangejtu, provizorně zprovoznil táhlo plynu u žigulíka, že se na to pak v servisu přišli podívat všichni z dílny… Improvizovat umím.
Václav: Kdysi jsem měl šestistovku fiata a jezdili jsme s ní od Chebu po Poprad. Najel jsem čtyřicet tisíc ročně. Cestovali jsme v ní čtyři a ještě s nástroji. Třeba do Ostravy – vpředu jelo i violoncello a vzadu Petřinova kytara, klarinet a saxofon… Taky jsem měl Fiat 124 S, který dal i dvě stě. Jednou jsem mu právě musel naložit, když jsem potřeboval stihnout koncert v berlínském Friedrichstadt-palastu a celníci v Hřensku mě zdrželi. V pět jsem vyjel a v sedm jsem byl na jevišti…

Šárka Vaňková a Petr Vondráček: Naše pracovní setkávání přerostlo v lásku

Společnost

Když byla řeč o zručnosti a improvizaci, mohli bychom otevřít téma, jak jste si dělali vlastní show.
Jan: V NDR jsme u britské kapely MAT viděli nejen světla, ale hlavně třípásmový zpěv – basy, středy a vejšky. Náš zvukař sehnal plánky a tady dole u bráchy ve zkušebně v domě jsme to dávali dohromady. Dřevo, materiály na tlumení… Byla to čistá truhlařina a do toho se vmontovaly repráky, které jsme si nechali dovézt. Kompletace trvala třeba měsíc. Pak jsme začali zkoušet v Julděfuldě (Park oddechu a kultury Julia Fučíka – pozn. red.), už i se světly od Divadelní služby. Mix na světla jsme měli z televize a mixák zvuku ze Západu.

Takže jste svépomocí dosáhli na profi aparaturu…
Václav: Ta pak skončila při revoluci na kiosku s buřty na Václaváku, kdy jsme už dokázali bezdrátově propojit všechny aparatury od Můstku až po Václava, což soudruzi považovali za vyloučené a k našemu štěstí tuhle možnost podcenili. Přitom už tenkrát se používalo bezdrátové připojení kytar.

A jak to bylo s kostýmy?
Václav: Šili jsme u pana Jirsy z Palackého ulice. Vždycky jsme mu řekli, co si představujeme – třeba ve vojenském stylu –, a on ušil bezva kostým à la uniforma.
Jan: Měli jsme od něj smokingy, modré, vínové… V tom jsem vystupoval v Berlíně, a když ho viděl Dean Reed, chtěl ho taky. Vašek se s ním německy domlouval a doporučil mu Jirsu. A tak jsme inspirovali americkou hvězdu, která se za naším krejčím vydala do Prahy.

Slyšel jsem také legendy o různých jevištních efektech, které za minulého režimu nebyly běžné a muselo se experimentovat.
Václav: Maďarská skupina Omega měla na Bratislavské lyře show s mlhou. Kapela vypadala jako andělé nad oblaky. Byl to suchý led a nás to nadchlo. Udělali jsme špionáž v zákulisí a objevili hadrem přikrytý sud, ze kterého se kouřilo. Prostě naklepali do vařící vody kusy pevného CO2 a mlhu vedli ven širokými rourami.
Jan: My jsme to pak použili v Juldě, jenže jsme neměli roury, jen tenké hadice, a nebyl moc čas to vyzkoušet. Když přišla pravá chvíle, náš technik ponořil kostky do vody a zadekloval to, jenže hadice nestíhaly odvést tolik mlhy, celý „reaktor“ se začal třást, technik raději utekl, načež dekl vyletěl a následoval atomový hřib…

To je takřka přesný popis černobylské katastrofy.
Jan: Ano, to byla taková předzvěst Černobylu. Dlužno říct, že s rourami od kamen už to později fungovalo výborně. Ta fyzika… V Jance Radotín jsem zase sháněl obří ventilátor pro představení Planetárium, které bylo na efekty náročné a navíc se s ním pojí pár dalších horkých chvilek a prekérních historek.

Dabér Martin Stránský zlomil své prokletí. Doktora House nahradila jiná postava

Společnost

Vyprávějte, nenechte se pobízet.
Václav: Kvůli izolaci od Západu byla naše éra svým způsobem průkopnická. I v šoubyznysu šlo o postup způsobem pokus – omyl. Například rubínové lasery byly efektní, ale v mlze, kterou generoval sud v zázemí, vůbec nefungovaly.
Jan: Když jsme chtěli muziku spojit se show, je na tom zpětně vidět, jak byl tehdejší státní aparát rigidní, ale zároveň děravý. Když vám přálo štěstí, stal se někdy zázrak… V bývalé dynamitce v Bohnicích nám třeba vyvinuli krabičku na tři různé petardy. Dobře to fungovalo, jenže jsme potřebovali certifikaci od ministerstva všeobecného strojírenství. Vypadalo to na vleklou anabázi, odkládání, nezájem… I dnes by to byl opruz na rok. A mě tenkrát vrátný na ministerstvu na Gorkého náměstí poslal do posledního patra, kde v zasedačce zrovna seděla parta kompetentů, kteří se nudili, protože čekali na autobus, co je měl vézt někam na školení. Neckář z Bacilů, který přišel s rachejtlemi, pro ně byl osvěžující vzpruhou, tak si to přečetli, podivili se, co si ti umělci navymýšlejí, a hned na místě mi to podepsali… To byl zázrak, který už se nikdy nezopakuje.
Václav: Ale například v Uljanovsku, v kulturáku spojeném s muzeem Lenina, jsme s petardama nejdřív narazili. Požární dozor je nechtěl povolit. Poslední slovo ale měl ředitel muzea, který byl kovaný partyzán, a když jsme mu jednu dělovku předvedli, úplně se rozzářil: „Éto nádo!“ A bylo po problému.

Prostě i partyzán na stráži v Leninové muzeu ctí zásadu „Show must go on“!
Jan: Přesně tak. Je fakt, že jsme si s pódiovou show užili i nečekané zábavy, jako třeba v brněnském Stadecu. Při zdejším vystoupení technik zapomněl v naší pyrokrabičce vyměnit světlici, která udělala sice jen záblesk, zato velkou šlehu, a my ji používali jen venku, v amfiteátrech…
Když ji pak v kýžený moment odpálil pod střechou, zvukovým rázem se od stropu snesl dolů veškerý prach a sajrajt, který se tam za léta usadil. Postavy z Planetária, ale i diváci v prvních dvou řadách vypadali rázem jako Pompejané zasypaní sopečným popelem. A do toho jsme to ještě přepískli s mlhou, takže z ní vykukovala jen temena diváků, ta ženská navíc se splihlými trvalými. Paráda… Největší nervy jsme ale zažili při derniéře Planetária v Karlínském divadle. To vám poví Vašek.

Co se přihodilo, Václave?
Václav: Nad orchestřištěm byla odrazová deska, kterou televizáci potáhli tylem pro nějaké natáčení. Něco na něm promítali, a pak se s divadlem domluvili, že to tam nechají, že by se to třeba mohlo ještě hodit. No a my jsme na poslední představení zdvojnásobili petardy…
Jan: Dodnes vidím tu žhavou tečku, jak se bleskově rozšířila a blafnul celý ten tyl…
Václav: Lidi koukali, říkali si – to je pecka! A do baletu vletěli naši technici s hasičáky, které ale nefungovaly. Naštěstí přiběhli i místní kulisáci s práškovými, a ti to uhasili. Všude bylo bílo, zatímco požární dozor seděl naproti v hospodě, dokud je někdo ze štamgastů neupozornil, že jim asi hoří divadlo, protože přijeli hasiči. A ti vběhli na jeviště se sekerkami přesně do závěru hororový muziky, takže sklidili zasloužený aplaus…
Jan: Nikomu se nic nestalo, i škoda byla zanedbatelná, takže nám doporučili představení dohrát, aby z toho nebyla mimořádná událost, respektive průšvhi. Byla to vlastně zase neuvěřitelná klika.

Václave, teď skočím ve vzpomínkách o dost let dopředu, do doby, kdy vás vlastně štěstí na čas opustilo – co bylo pro vás po mrtvici nejtěžší?
Václav: Dát dohromady celou větu. Taky se mi pletly rody a vynechával jsem zvratná zájmena. Občas se mi stane, že otočím větu a význam je pak obráceně. Ale pečovala o mě výborná logopedka, doktorka Marcela Michaličková. Už v roce 2002, kdy se mi to stalo, jsem na podzim zpíval v Lucerně. Melodie jsem naštěstí nezapomněl, ale cesta k textům zůstala v paměti bohužel slepá. Dnes zpívám se čtecím zařízením.

Simona Krainová o své sestře Yvoně Maléřové: Dva roky jsme spolu nemluvily

Společnost

Vždycky jsem měl rád váš pěvecký výraz a frázování. Jak to zvládáte se čtecím zařízením?
Václav: Správný timing, aby šel text včas, musí hlídat synátor. Ale zvykl jsem si na čtyři řádky, maximálně šest.
Jan: Taky sis na to pořídil nový oči…
Václav: Jojo, ale nesmí se lesknout obrazovka, to jsem pak v háji.

Letos oslavíte osmdesátiny. Chystáte něco pro své publikum?
Václav: Jasně. V Divadle Hybernia bude 22. října „dvoják“ – velký narozeninový koncert s hosty. Vedle Marty Kubišové by měl vystoupit třeba Jarek Nohavica, Michal Malátný a další hvězdy. Klidně ať se zaleskne pár očí včetně těch mých, jen ať se neleskne obrazovka čtecího zařízení…