Kliknutím zvětšíteVzpomenete si na náladu, která panovala v období, kdy jste své první studiové album Ostrov Heleny Vondráčkové natáčela? Jaká byla tehdy kolem desky atmosféra?
Atmosféra kolem desky byla velmi dobrá, dokonce na ni byly i velmi dobré kritiky. Obávaný kritik Jiří Černý na ni dokonce psal ódy. Byla to má první plnohodnotná deska, i když už mi předtím jedna vyšla. Ta však byla kompilací vydaných singlů. Já jsem ve svých začátcích zpívala většinou „odlehčené“ písničky, jako Pátá, Motýlek nebo Bonbón, tak jsem Bobanovi (producent a skladatel Bohuslav Ondráček, pozn. red.) řekla, že bych byla ráda, aby se na desce objevily náročnější písně.
Vy jste na to měla už tehdy. Byla jste brzy vyspělou zpěvačkou.
Je rozdíl, když je člověku šestnáct, nebo třiadvacet. A mně v době, kdy Ostrov Heleny vyšel, třiadvacet bylo. Navíc jsem pravidelně docházela na hodiny zpěvu a dělala všechno možné, abych svůj hlas usadila a zdokonalila. Proto jsem měla potřebu trochu zabojovat o to, aby na té desce byly písničky, na které jsem věděla, že mám. Když jsem právě s Bobanem natočila píseň Zpěv náš vezdejší, byl překvapený, že jsem se toho v naprosté pohodě zhostila. Tak jsme ve stejném duchu pokračovali a natočili Ostrov.
Musela jste dokazovat, že na to máte? Bylo vůči vám okolí nedůvěřivé?
Nebyli nedůvěřiví, protože jsem už na soutěži Hledáme nové zpěváky zpívala Gershwina a písně jako The Man I Love nebo Summer Time. To jsou těžké věci a já k takovému repertoáru inklinovala. Poslouchala jsem jazz, měla ráda Ellu Fitzgerald, Dusty Springfield a tam jsem směřovala.
Jste cílevědomá, i jako dívka jste taková byla. Věděla jste, že je třeba „přitápět pod kotlem“, abyste se posouvala? Nebyla pro vás právě ta cílevědomost tak trochu svazující?
Ne, vůbec. Věděla jsem ale, že na sobě musím stále pracovat, abych něčeho dosáhla. A tak to bylo i s přípravou Ostrova Heleny. Chtěla jsem, aby písně dopadly co nejlépe. Vše jsem dopředu „pečlivě nastudovala“ a do studia přišla připravená tak, že jsem nemusela bojovat s každým tónem. Takže to plynulo bez problémů.
Jste sběratelkou LP desek, když vám zároveň jedna vychází? Máte je všechny doma?
Mám.
Takže máte i originál právě vycházejícího LP Ostrov Heleny Vondráčkové?
Dokonce dva kusy a není to tak dlouho, co po nich někdo z mého okolí moc toužil. Ale nedala jsem je.
Evidentně si je střežíte jako oko v hlavě. Pouštíte si je občas?
Mám celkem asi pět set desek. Všechny je mám očíslované, abych o nich měla přehled a je mezi nimi samozřejmě i řada těch mých. Ale svá alba si nepouštím, nejsem samožer. (smích)
To, že se jednou vaše první studiové LP vytáhne z hloubi té hromady a „naleští se“, vás asi nenapadlo?
Tak to mě nikdy nenapadlo, a kdyby to nenapadlo Jirku Svobodu z České televize (Jiří Svoboda, moderátor kulturní redakce, pozn.red.), který občas s nějakým takovým nápadem přijde, tak by k tomu určitě nedošlo. K mé radosti se tohoto nápadu chopil Supraphon a já jsem vděčná za to, že má první deska nyní vychází jak klasicky na CD, tak právě i v LP podobě. Samozřejmě vím, že to byla kvalitní deska, ale už jsem ji dávno neslyšela. Nejdřív jsem si ji musela pustit a zjistila jsem, že je to jedna z mých kultovních.
To je hezké, že to umíte přiznat. Řada lidí to nahlas neřekne.
Já jsem ve své podstatě skromná, ale teď to opravdu posuzuji už spíš z dálky a z odborného hlediska. Samozřejmě, že můj hlas zní v některých místech nyní jinak, protože jsem dozrála. Ale žádné „nepřístojnosti“ jsem neodhalila. A i kdyby, tehdy jsem byla ještě dívka. (smích)
Když jsem album poslouchala, neřekla bych, že je mu padesát let. Vy máte skutečně hlas po celou dobu stejný a zdá se, že ani nijak nestárne. Jste na tom stále stejně? Nebo dokonce lépe?
Co se techniky zpěvu týká, řekla bych, že jsem na tom stále dobře. U některých zpěvaček s přibývajícími lety hlas klesá a hlasový rozsah se posouvá níž. Mně však spodní tóny kupodivu klesly asi o čtyři tóny dolů, ale vrchní zůstávají stejné. Přičítám to právě pravidelné hlasové průpravě.
Jaký pro vás byl rok 1970, tedy rok, kdy vám vyšla první studiová deska? Jaké to bylo období?
Bylo to pro mě umělecky velmi dobré období. Po zániku Golden Kids jsem se osamostatnila a začala si budovat svoji sólovou cestu. V této době jsem hodně koncertovala s Big Bandem, který řídil Bohuslav Ondráček střídavě s Josefem Vobrubou, a byla jsem šťastná, že byl o má vystoupení zájem. V té době jsem už bydlela v Praze, protože z rodného hnízda jsem vylétla, když mi bylo osmnáct, poté, co jsem vyhrála soutěž Hledáme nové zpěváky.
Takže jste si užívala života v hlavním městě. Měla jste už tehdy vlastní byt?
V roce, kdy vyšlo mé první studiové album, už ano. Když jsem ale do Prahy přišla, bydlela jsem nejdřív u své tety, pak u sestry a až po pár letech jsem získala díky angažmá v Rokoku svůj vlastní byt na Pankráci. Od té chvíle jsem byla velká holka. (smích)
Jak jste jako mladá trávila Vánoce?
Maminka si na Vánocích i atmosféře velmi zakládala. Drželi jsme i advent, který se tu však za socialismu nepěstoval. My měli rodinnou kamarádku, která jezdila často do Švýcarska, kde měla příbuzné, a díky ní jsme věděli, jak takový advent se vším všudy vypadá. Takže maminka zdobila dům a vymýšlely jsme spolu různé dekorace. Východní Němci na rozdíl od nás advent drželi, a když jsem prvně vyjela do NDR, kde prodávali takové ty papírové hvězdy do oken a svítící pyramidy, tak jsem je dovezla domů a měli jsme jimi vyzdobená všechna okna.
A všichni se chodili dívat k Vondráčkům.
Přesně tak. Jako děti jsme milovali Vánoce, chodili jsme na půlnoční do kostela, protože naše rodina byla pobožná. Zpívali jsme a tatínek tam hrával na varhany. Pro mě jsou Vánoce nejkrásnějšími svátky v roce, které si náležitě užívám.
Jezdila jste vždy na Vánoce za rodinou domů?
Ano. A vozila jsem auto plné dárků, protože ve Slatiňanech, odkud pocházím, jsme se všichni scházeli. Přijel bratr s rodinou, sestra s manželem, zkrátka jsme slavili všichni společně. Bylo to krásné. Nikdy na to nezapomenu, proto jsem si tu atmosféru přenesla i do dnešní doby a Vánoce trávím stále stejně. Radovali jsme se ze společných dárků, zpívali jsme koledy…
Co jste jako holka, jako dívka pod stromečkem nacházela? Co vám dělalo radost?
Byly to hlavně výrobky mé maminky, protože jsme na tom nebyli tak dobře, abychom si dávali drahé dary. Maminka nás obšívala, obháčkovávala, oplétala… Tatínek se zase staral o naše duševno. Od něj jsme dostávali knížky nebo desky s různou hudbou. Nejdražším dárkem pro mě tehdy byly asi brusle, které jsem dostala od sestry. Já měla vždycky ráda sport, takže jsem i krasobruslila a jezdila do Pardubic na zimní stadion do krasobruslařského klubu. A bílé krasobruslařské boty, to byl pro mne nezapomenutelný dárek.
8
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
