Pražský podnikatel Petr Binder zvaný Hroch patří mezi nejštědřejší dárce, kteří přispívají na záchranu hradu Hauenštejn. Odroku 2004 už věnoval na jeho opravu dva a půl milionu korun. Nejde přitom jen o finanční dary, ale o samotné Hrochovy počiny.Odroku 2005 totiž kvůli Hornímu hradu podnikl už dvě daleké poutě. Najaře roku 2005 se vydal pěšky v dobovém obleku a v dobovém obutí z Prahy na Hauenštejn. Letos podniklmnohemdelší a náročnější cestu, šel totiž až do Vatikánu.Tam se mu dostalo významné pocty. I když bylo ještě před začátkem jeho pouti v podstatě nereálné, aby se setkal ve Vatikánu s papežem Benediktem, nakonec semu toto přání splnilo. Cestu neurazil sám. Společnostmudělalo několik přátel, ale například i dvě dřevěné sochy svatého Václava. Otom, že Hroch svým nápadem zaujal, svědčí i velký zájem médií.Odaleké pouti bude pojednávat i reportážNa vlastní očí.

Vaše cesta byla nesmírně zajímavá a přinesl jste si z ní řadu neopakovatelných zážitků. Kde bychom začali? Třeba tím, proč jste se vlastně na pouť vydal a co bylo jejím cílem?

Tak především to byl právě Horní hrad a jeho záchrana. Běhemcesty jsem si s lidmi o Hauenštejně povídal a zval je na něj. Před samotným počátkempouti jsme začli vydávat i pamětní mince k tomuto účelu. Je jich tisíc a každá stojí dva tisíce korun. Tisícovka jsou náklady na jejich ražení, druhá tisícovka půjde na záchranu hradu. Druhýmhlavním důvodem byla duchovní očista. Prostřednictvím bolesti a utrpení chci přinést osobní oběť a zároveň dokázat, že to co dělám, myslím vážně. Chtěl jsem zároveň udělat i něco výjimečného a také jsem chtěl upozornit na bezbranné, kterými jsou i chodci. Proto jsem šel pěšky.

Vaše cesta začala o čarodějnicích a trvala padesát tři dnů. Za tu dobu jste ušel 1544 kilometrů. Kdo vám dělal společnost?

Většinu cesty jsem šel vlastně sám. Z počátkumi dělal společnost Richard von Living, který pouť pojal opravdu poctivě. Jde o policistu z Prahy, rodinného přítele rodiny Palackých – vlastníků Hauenštejna. Všechny šaty si šil ručně, všechny stehy byly šité ručně. Trvalomupůl roku, než oděv zhotovil. Po třinácti dnech to vzdal. Zůstal tak semnoujen Saron, který řídil auto, v němž jsme vezli všechno potřebné včetně notebooku. Já naopak šel po svých se sochou svatého Václava na zádech.

K tomu budete muset říci více. Proč jste s sebou sochy vlastně bral a kolik vážily?

Ta velká, kterou jsem měl na zádech první a poslední den cesty, váží patnáct kilogramů. Malá, kterou jsem nosil padesát jedna dnů v brašně,májeden kilogram. Vzal jsem je s sebou proto, abych je nechal vysvětit v kapli svatého Václava ve Vatikánu. Velkou nakonec posvětil i Svatý otec. Malou sochu Václava jsem nechal v poutním domě v Římě, kde jsem našel svůj dčoasný azyl. Velkou jsem přivezl zpět. Bude umístěna v kapli na Horním hradě.

A dostali jsme se k tomu nejpodstatnějšímu – k vašemu setkání se Svatým otcem. Jak se vám to podařilo, že vás papež přijal, když ještě před začátkem cesty vypadalo setkání naprosto nereálné?

Před výpravou jsem se kvůli tomu setkal i s kardinálem Miroslavem Vlkem. Tehdy jsem pochopil, žemáidea pozdravit se s papežem je prakticky nereálná a musel by se zřejmě stát zázrak. Ten se nakonec asi skutečně stal, protožeměpapež Benedikt nakonec po všech těch audiencích přijal a dostalo se mi tak pocty, kterou neměl ani prezident Václav Klaus. Stalo se tak na základě dvou oficiálních nót z ambasády. Ajaké to bylo? Zajímalo mě, jaký je Svatý otec jako člověk, zda třeba nějak voní. Zjistil jsem, že není vůbec nijak cítit. Hodněmětaké zajímal papežský prsten, který jsem mohl spatřit na vlastní oči. Abych si ho mohl důkladně prohlédnout, políbil jsem Svatému otci ruku hned dvakrát. Hovořil jsem s ním asi dvě minuty, což je opravdu dlouhá doba.

Vy jste mu ale něco v tento okamžik předal…

Ano, byla to jedna ze stříbrných mincí, které jsme před touto poutí nechali vyrazit. Svatý otec dostal stříbrňák s pořadovým číslem jedna. Zároveň jsemmuoznámil, že tak máaž do konce roku 2007 jako vlastník mince vstup na veškeré akce na Horním hradě zdarma. Jeho reakce byla nezapomenutelná. Pochopitelně se to ale nezamlouvalo jeho sekretáři, protože jsem porušil oficiální protokol a vzbudil jsem tak menší rozruch.

Ten jste způsobil i na náměstí ve Vatikáně. Řekněte našim čtenářům proč?

Měl jsem trochu problémy, protože jsem pod sutanou neměl spodní prádlo. Byl jsem zkrátka naostro. Zaregistrovali to místní policisté a donutili mě, abych si vzal kalhoty. To naše čtenáře bude také zajímat. Při první pouti jste měl dobový oděv včetně obuvi a všech doplňků. Co jste měl tentokrát na sobě? Odšlapal jste těch 1544 kilometrů jen v kožených sandálech? Zatímco při své první cestě jsem byl spíše oblečen jako rytíř, tentokrát jsem měl šat jako skutečný poutník. Měl jsem na sobě obyčejnou tuniku, takže jsem kolemjdoucím chvílemi mohl připadat jako naprostý nuzák. Aboty? Prvních šest kilometrů jsem měl na nohou leginonářské boty ušité na tuto cestu. Nedalo se v nich ale vydržet, a tak jsem se s nimi rozloučil. Celou pouť jsem tak vlastně odchodil ve starých značkových teniskách, které jsem prošlapal. Vedle nich jsem nosil další sportovní tenisky. Nezapomenutelný zážitekmámale na sandály kristusky. Šel jsem v nich poslední tři dny. Z puchýřů, které naskakovaly jeden přes druhý a postupně se dostávaly až do samotného masa, jsem se nesnažil nic dělat. Když jsem s nimi došel do Vatikánu, tři dny jsem se pak nemohl postavit na nohy. Volný čas jsem trávil tím, že jsem začal psát knihu z putování do Vatikánu.

Selhala vám ale technika a vy jste tak přišel o poznámky včetně fotografií.

přivézt přes tři tisíce fotografií. Zůstalomi jich nakonec jen čtyři sta dvacet. Notebook, se kterým jsem pracoval, se totiž totálně rozbil.Ovšechnymé poznámky z cesty včetně části už nově napsané knihy jsem tak definitivně přišel. Původně měla mít kniha pět set stránek, nyní jich bude mít jen něco kolem tří set. Pokřtít bychom ji chtěli na konci prázdnin na Folkové Ohři.

Jaké byly vlastně reakce lidí na této pouti? Kde jste přespával?

Zatímco na cestě z Prahy na Horní hrad jsem přespával zadarmo u lidí, které jsem potkal, nyní jsme bydleli hlavně po hotelích, privátech a kempech. Velmiměnadchl italský agroturismus. Kolemjdoucí se hodně vyptávali, kamjdeme. Dokonce od nás chtěli koupit svatého Václava, to jsme jim ale nedovolili. Dávalinámi drobné na cestu. Chtěli, abychom se za ně ve Vatikánu pomodlili.

Vatikánem s poutěmi končíte, nebo se vydáte ještě na nějakou dalekou výpravu?

Za dva roky bych chtěl podniknout pouť po mariánských bazilikách. Kull Panny Marie není totiž u nás až tolik rozšířený. Vroce 2011 bych se naopak chtěl vydat po hledání ostatků českých patronů. Ty jsou přitom uloženy po celé Evropě.Uněkterých není jejich původ přitom stále stoprocentně potvrzen. Tak například takový svatý Vojtěch máhned tři lebky.