Chirurgické šití je staré několik tisíc let.
Dnes lékaři umí sešít všechno, včetně kostí. „Dobře zašitá rána je vizitkou každého chirurga,“ říká Jiří Hoch, přednosta chirurgické kliniky druhé lákařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Motol. První záznamy o provádění operací jsou datovány do období 3000 let před naším letopočtem. Egyptské spisy hovoří o léčení ran, nářezech vředů, ošetřování zlomenin pomocí dřevěných dlah a primitivních operacích. Nezávisle na egyptské medicíně se vyvíjelo léčitelství v Indii: již tehdy existovaly nitrobřišní operace, odstraňovaly se kameny z močového měchýře. Ve stejné době se prováděly první rekonstrukční operace nosu a uší, které byly usekávány za trest. Důkazy o tom, že se rány na těle sešívaly, pocházejí z doby neuvěřitelných šestnáct tisíc let před Kristem. Nejčastěji se používalo lněné vlákno, konopné vlákno, lýko. Šlo také o vlasy nebo dlouhou srst z ulovených zvířat. O několik tisíc let později například Ind Susruta kolem roku 500 před Kristem používal jako šicí vlákno tětivu luku. V tomto případě se tak mohlo jednat o první samovstřebatelné vlákno.
Doba antiky a středověku
Relativně vysokou úroveň mělo léčitelství v období rozkvětu řecké a později římské říše. V době 25 až 50 let našeho letopočtu sepisuje Hippokratés encyklopedii, ve které již dost dokonale popisuje způsoby hojení ran pomocí sešití okrajů ran k sobě. Rok 900 našeho letopočtu se do dějin chirurgie zapisuje prvním použitím Catgutu. Poprvé bylo použito vstřebatelné pevné a pružné vlákno, vyrobené z podslizniční vrtsvy ovčích nebo kozích střev. V roce 1360 vychází rozsáhlé chirurgické pojednání „Chirurgia Magna“ z pera Francouze Guy De Chauliaca, dvorního chirurga papeže Bonifáce VII. Kniha se stala bestsellerem své doby. Pojednává odborně o hojení ran a úspěšnosti léčby. Lékařům v celé tehdejší Evropě sloužila „Chirurgia Magna“ po další tři staletí.
Rozvoj operačních technik
Koncem 19. století bylo zabráněno lazebníkům a ranhojičům provozování pokoutní praxe a praktická chirurgie se přesunula do medicínských center zakládaných při velkých univerzitách. V roce 1886 vzniká společnost Johnson & Johnson. Převážnou část výroby tvoří šicí materiály pro potřeby chirurgů. Nedlouho poté společnost publikuje odbornou knihu „Moderní metody antiseptického hojení ran“. Tato kniha se stává pojmem pro antiseptické postupy v chirurgii po mnoho dalších let. K šicím materiálům se později připojuje také výroba sterilních obvazů. V roce 1890 si společnost Johnson & Johnson nechává patentovat nový vynález: George Merson vynalézá nový typ jehly bez ouška. Šicí materiál je připevněn k jehle a stává se tak její nedílnou součástí. Tento typ jehly se používá dodnes. K rozvoji operačních technik přispěl, kromě vytvoření nových chirurgických pomůcek, také objev techniky umrtvení, pochopení řady patologických dějů, odhalení choroboplodných zárodků a zavedení nových metod k zabránění jejich šíření v ráně. V době, kdy kulminovala druhá světová válka, v roce 1941, spatřil světlo světa nylon. Jeho vlákno se používalo pro výrobu jemných punčoch, spodního prádla nebo blůziček, ale také pro výrobu šicích chirurgických vláken. Vynálezci dál pracují na šicím materiálu, který by se nemusel z těla vytahovat. V roce 1972 se svět dočkal – na trh jsou uvedeny první syntetické materiály, které se vstřebávají.O dva roky později se jako zlatý standard v nemocnicích po celém světě etabluje šicí materiál Ethicon Vicryl.
Nové materiály a technologie
V současné době existuje mnoho materiálů, z nichž se vlákna pro šití vyrábějí. Dělí se podle různých kritérií. K nejdůležitějším patří tloušťka vlákna, struktura vlákna (z jednoho vlákna či pletené z více vláken) a jeho vstřebatelnost či nevstřebatelnost. Mezi vstřebatelný šicí materiál patří například cat - gut, kyselina polyglokolová nebo polyglaktin. Nevstřebatelné materiály jsou například hedvábí, len, kov, polyamid/silon, polyester nebo polypropylén. Moderním trendem v chirurgii je využívat vstřebatelné syntetické materiály. Na rozdíl od svých předchůdců mají vysokou pevnost a dobrou snášenlivost. Vlákna se vyrábí z polymerů kyseliny glykolové nebo kyseliny mléčné, tedy látek v organismu běžně se vyskytujících. Zástupcem je například Vicryl, syntetické vlákno zalisované přímo do jehly. Tento typ šicího materiálu využívá jehlu bez ouška a přináší chirurgovi i pacientovi řadu výhod. Přesto, že chirurgické operace probíhají v maximálně sterilním prostředí, může se okolí rány zanítit. Po „čistých“ operacích se tyto komplikace projeví zhruba v jednom až třech procentech případů.
Sterilita
Při operacích, kdy je operované místo znečištěno například vylitím střevního obsahu do břišní dutiny, může břišní infekce nastat až u 30 procent zákroků. Riziko infekcí snižuje poslední novinka v oblasti chirurgického šití - antibakteriální šicí materiál. Všechna šicí vlákna jsou samozřejmě sterilní, ale nejmodernější vlákno je navíc potaženo speciální látkou, která má antibakteriální účinky a vytváří kolem sebe prostředí zabraňující bakteriím po dobu 48 hodin vniknout do rány. Podle Hocha je nový materiál již k dispozici i na českých pracovištích.
Lékaři umí sešít skoro všechno „Opravdu, všechno, včetně kostí,“ řekl Hoch. Existuje množství šicích materiálů, které se liší silou, délkou, kvalitou či profilem jehly. Ke každému výkonu patří určitá škála materiálů. Vlákna jsou stále jemnější, některá jsou dokonce bezbarvá. Barva některých postupně mizí a lékaři vědí, že když barva zcela zmizela, steh ztratil svou pevnost. Velmi jemná vlákna se ale nehodí například na šití svalů či jater. Chirurgické jehly mají různé velikosti, tvary a profily. Každá se hodí pro jiný typ tkáně. V současnosti se používají jehly, které mají šicí materiál vlisovaný přímo do svého konce. Moderní chirurgie zná i jiné postupy scelování ran, jako je svorkování, lepení či svařování, kterými se zabývá výzkum. Svařovat však lze jen tkáň v rozsahu maximálně několika milimetrů čtverečních. Lepení zpravidla jen posiluje šití. Standardní a každodenně využívanou technologií ale zůstává šití.
