V minulém týdnu, 21. března, uplynulo 325 let od narození a letos v červenci to bude 260 let od smrti jednoho z největších hudebních géniů, Johanna Sebastiana Bacha. Ač nerad cestoval, byl dvakrát v Karlových Varech. Navíc jeho významné dílo – Braniborské koncerty, vzniklo z podnětů, které s naším městem souvisí. Jeho hudba reprezentuje nejsložitější a nejnáročnější hudební umění v dosavadním vývoji.

Johann Sebastian Bach se narodil roku 1685 v Eisenachu, jako čtvrtý syn dvorního městského hudebníka Johanna Ambrozia Bacha. Jeho předkové byli hudebníky téměř po dvě století. Johann Sebastian působil ve Výmaru, v Armstadtu, studoval hru u Dietricha Buxtehudeho. V době, kdy byl krátce varhaníkem v Muhlhausenu, se oženil s Marií Barborou. Přesídlil do Výmaru, kde se stal jeho zaměstnavatelem vévoda Wilhelm Ernst, velkorysý a uměnímilovný panovník. Bachům se ve Výmaru narodilo prvních šest dětí, z nichž dvě ovšem brzy zemřely. Johann Sebastian byl v té době již uznávaným varhanním a klavírním virtuózem. Posluchače ohromovaly především jeho improvizace – fantazie, ve kterých byl nepřekonatelný.

Když bylo Bachovi 32 let, objevil se na saském dvoře slavný francouzský varhaník Louis Marchand. Přátelé a snad i sám král navrhli, aby se oba umělci utkali v improvizaci a volné fantazii. Bach souhlasil. Než však k tomuto uměleckému klání došlo, slyšel prý Marchand hrát Johanna Sebastiana v jednom kostele. Když se v určený den společnost sešla, čekali na francouzského mistra marně. Byl zřejmě přesvědčen o své možné porážce a tak narychlo odcestoval.

Legendou se stalo Bachovo vystoupení před pruským králem Friedrichem Velikým v roce 1747, kdy improvizoval na téma, které mu určil sám král a Bach, k úžasu všech přítomných vytvořil bez přípravy šestihlasou fugu.

Bach ve Výmaru setrval do roku 1717, kdy se stal kapelníkem a ředitelem komorní hudby v Köthenu. K dispozici dostal kvalitní sedmnáctičlennou kapelu. V knížeti Leopoldovi z Anhaltu nalezl nejen milovníka hudby a přítele, ale také podporovatele. Když kníže podnikl v červnu 1718 léčebnou cestu do Karlových Varů, musel Bach s ním. Snad každý večer hrál knížeti v Saském sále, předchůdci Grandhotelu Pupp, aby mu zpříjemnil chuť k jídlu a k dobrému zažívání. Samostatným koncertem se však neprosadil.

Druhá Bachova návštěva našich lázní spadá do období května a června 1720, kdy v sextetu, v němž účinkoval, zazněla před polským králem a markrabětem Kristiánem Ludvíkem Braniborským jeho modlitba z kantáty Kdo se povyšuje, bývá ponížen. A právě při této příležitosti mu markrabě navrhl složit novou, velkou skladbu. O dva roky později Bach tuto nabídku splnil. Napsal a věnoval Ludvíku Braniborskému nádherně psanou partituru šesti Braniborských koncertů. V jeho poznámkách jsou údajně části, v nichž se zrcadlí klid karlovarských lesů.

V červenci 1720, právě když byl Bach s knížecím dvorem na dvouměsíčním pobytu v Karlových Varech, onemocněla a náhle zemřela jeho první žena Marie Barbara. O rok později si Bach vzal za ženu Annu Magdalenu rozenou Wilcke, dceru dvorního hudebníka. Ta se mu stala vzornou manželkou. Porodila mu dalších třináct dětí, z nichž většina ovšem zemřela již v útlém věku. Anna Magdalena Bachová byla i nejbližší spolupracovnicí svého muže, opisovala jeho skladby a podporovala jeho tvůrčí aktivity, až do konce jeho života.

V roce 1723 odešel Bach do Lipska, kde působil až do konce svého života. Přes veškerou aktivitu Bacha postupně začala unavovat snaha o veřejné uznání. Postupně se uzavíral více do kruhu rodiny, ve kterém se cítil nejšťastnější. Posledních deset let Bachova života bylo naplněno tvorbou, ale i relativním klidem. Z jeho hudebního odkazu víme o celkem 1126 kompozicích nejrůznějších forem.

Koncem roku 1749 Bach ztratil zrak a pomalu se zhoršoval i jeho celkový zdravotní stav. Bach zemřel v tichosti, avšak obklopen milující rodinou, 28. července 1750.

Je zajímavé, že celé Bachovo dílo upadlo po skladatelově smrti v zapomenutí. Teprve po 75 letech Felixem Mendelssohnem-Bartholdym zahájená bachovská renesance odhalovala jedno mistrovské dílo za druhým. Bachovo dílo dnes patří k vrcholům světového hudebního umění.

Alois Ježek