Renesanční člověk se zlatýma rukama a dlouholetý člen Divadelního studia D3 Jiří Hnilička mi svým nezaměnitelným sametovým hlasem vyprávěl o tom, jaké to je, mít divadlo v krvi. Jiří letos oslavil své sedmdesáté narozeniny a říká, že je to nejlepší věk. Více o jeho nejen divadelních začátcích se dočtete v rozhovoru.

Jak dlouho už jsi v Divadelním studiu D3?
Od roku 1969. Tenkrát jsem dělal modeláře v porcelánce v Loučkách, kde pracoval také Láďa Fíman, tehdejší člen Déčka.

Jak ses vlastně dostal k ochotníkům?
V různých formách jsem se k divadlu dostal už jako dítě. S vedoucí pionýrů jsme hrávali s maňásky po dětských domovech. Takže jsem nebyl nepolíbenej. (smích) Dokonce i moji rodiče dělali divadlo. Já si myslím, že se ten divadelní virus dědí. To jinak není možný. (smích)

Jako malý kluk jsi vyrůstal v Českých Budějovicích, Žatci a Litoměřicích, co tě zaválo do Karlových Varů?
Do Karlových Varů jsem přijel v roce 1962. Byl jsem první ročník, který měl povinnou devítiletku. Po ní jsem byl přijat na keramickou školu.

Tam nás učil jistý pan Matějíček, který byl shodou okolností také divadelník. Ve Staré Roli dělal loutkové divadlo.

Co ty a loutky?
Vždycky jsem dělal recitátora, ale nikdy vodiče. Ale divadlo jsem dělal už předtím.

Vím, že v Déčku hraješ (v Körnerově Psí kůži postavu Probošta), ale nedávno jsem se dozvěděla, že děláš i scénografa. Jak to tedy je?
Mám amatérskou scénografickou školu, kterou jsem dělal v 70. letech. Svaz českých divadelních ochotníků pořádal hned první scénografický kurz. Tři roky jsme jezdili do Prahy, kde nám přednášely tehdejší scénografické špičky, jako byl třeba Josef Svoboda. Měli jsme vždycky nějaké zadání a doma ho museli zrealizovat.

Pak vypsali další kurz, tentokrát režie, ale na ten už jsem nešel. Vždycky jsem inklinoval k výtvarnu. Řešení prostoru mě naplňuje pořád. A také mě to žene pořád dopředu.

Co tě na tom nejvíc baví?
Je krásný, když máš svobodu se rozhodnout. Spoustu technologických scénografických problémů jsem vyřešil v noci, když jsem nemohl spát. Lehl jsem si na záda a přemýšlel.

Scénografie Psí kůže je pro tebe velkým milníkem, proč zrovna tahle hra?
Hundsledrem jsem docílil své sté scény. To znamená, že jsem navrhl a z 95 procent vyrobil sto scén. Ať už šlo o větší či menší, ale většinu jsem dělal pro Déčko nebo pro spřízněné soubory, divadlo Dagmar nebo Divadlo Vítězslava Nezvala, dnešní Karlovarské městské divadlo. Dokonce jsem dělal i scénu pro porcelánové slavnosti. Psí kůže byla bonbonek.

Jak se liší tvorba scény dnes a jaké to bylo, když jsi začínal?
Dneska je všechno dostupné. Všechny materiály, na které si vzpomeneš, máš, ale dřív to tak nebylo. Tehdy jsme uměli udělat z prdu kuličku. To byl jeden z důvodů, proč byla česká scénografie na špičce.

Jaké to tenkrát bylo?
Cítili jsme útlak a chtěli se rychle vyjádřit svou prací. Tehdy jsem začal pracovat v divadle. Nejdřív jsem maloval propagační panely. A po nějaké době jsem nastoupil do dílen, kde jsem začínal jako malíř-kašér. Postupoval jsem postupně nahoru, až se ze mě stal vedoucí dílen.

Co ten divadelní virus? Šířil se i dál?
To je kapitola sama pro sebe. (smích) U nás doma bylo divadlo k snídani, obědu i k večeři. Divadlo je bídnej kšeft, není na zbohatnutí. To naše děti bohužel, nebo bohudík, zdědily po nás. Od malička jezdily na vagant, takže se není čemu divit. Nejstarší Honza si dělá dálkově DAMU, na kterou se hlásil pětkrát.

Prostřední Magdalénu (hraje v Psí kůži postavu slepé Rozárky) také nevzali napoprvé na DAMU, po zkušenosti s Honzou jsme ji dali na soukromou hereckou školu. A teď si dodělává anglistiku na Karlově univerzitě. Nejmladšího Františka vzali hned napoprvé na alternu. Dokonce má už i angažmá v divadle v Českých Budějovicích. A myslím si, že je nejšťastnější.

Máš nějaký svůj vlastní herecký vzor?
Mým vzorem je Václav Voska, civilní herec, který neboural kulisy a byl přesvědčivý.

Co ty a Karlovy Vary? Nenastal u tebe malý kulturní šok?
Do Karlových Varů jsem přišel z Litoměřic. Z mého pokoje jsem měl výhled na ruský kostel a na stěně v pokoji jsem měl cudný pastel svlékající se ženy. Tehdy jsem se dostal do jiného světa. A právě tohle mě přivedlo ke čtení. Chtěl jsem mít větší literární a výtvarný přehled.

Důležitou roli ve tvém životě hraje i místní keramka. Byla to tvá první volba?
Keramka byla druhá škola, na kterou jsem šel. Přihlášku jsem podal později, ale díky talentovkám mě vzali ihned. Bylo nás jedenáct ve třídě. Tenkrát být výtvarníkem ještě něco znamenalo. Já byl modelář. Od malička jsem si plácal z hlíny, ale nikdy nebyl nikdo, kdo by mě vedl. Ani ťuk.

Nějaký čas jsi dělal modeláře v Loučkách. Jaká to byla práce a co tě na ní bavilo?
Bylo to vytváření. Jako modelář dostaneš návrh od výtvarníka a vyrobíš první formu. Vychovávali nás k citu pro tvar. Byla to krásná práce.

Prý si na tebe brousila zuby strana?
Tehdy jsem se vyhýbal být ve straně a úspěšně se mi to dařilo. Byl jsem tenkrát aktivní v ROH. Byla to pro mě zlatá organizace. Vždycky jsem se na ni vymluvil a na divadlo.

Z Louček tě život zavál až do Ostrova. Jak to bylo?
Nastoupil jsem v domě kultury jako propagační výtvarník a fotograf. Vydržel jsem tam čtyři roky. Stejnou dobu jsem pak byl jako výtvarník v aranžovně N. P. klenoty. Tam jsem se měl nejlíp, ale výtvarno zmizelo.

A pak přišlo divadlo?
V divadle jsem nastoupil do dílen a prošel si všechny druhy práce jako malíř-kašér. Byla to nejkrásnější doba mého života. Na Husově náměstí jsme byli jedna velká rodina, i když to byly prostory naprd.

Když se podívám na všechno, co sis zkusil, tak působíš jako novodobý renesanční člověk. Kolik řemesel jsi vyzkoušel?
To se nedá spočítat. U divadla musíš být připravená na cokoliv. Šít, svařovat, soustružit, pracovat s kovem nebo se dřevem. A právě to bylo na té práci tak zajímavé. Naučit se pracovat se vším. Ta bohatost a různorodost. Prostě běžná praxe. Rutina. (smích)

Dočetla jsem se, že jsi vyrobil schránku na dopisy pro Ježíška na Božím Daru. Jak ses dostal k téhle práci?
To bylo v té pochmurné době, kdy nás vyhodili. Tehdy mě oslovila paní z infocentra z Božáku, že by měli zájem o betlém z keramiky. Vyrobil jsem ho včetně schránky a pak jsem udělal i druhou verzi. To byla hezká práce. Moc se mi to líbilo.

Kromě toho, že vyrábíš dekorace, jsi také herec v Déčku. Jsi trémista?
Jsem a hodně. Podle mě je to přirozené. Po představení trému nemívám. Většinou se ztratí po prvním výstupu. Je to taková zodpovědnost k divadlu. Říká se tomu stará škola. (smích)

Teď už poslední otázka. Co by sis přál do té další sedmdesátky?
Hlavně hodně peněz. Přál bych si v divadle role, jako měl Vlastík Ondráček v Hrátkách s čertem.