U kolébky nově vznikajícího pěveckého tělesa stáli jako tři sudičky sbormistři Václav Zeman, Jiří Štrunc a Miroslav Baloun a základem sboru bylo devadesát dětí vybraných při talentových zkouškách 5. září 1968. Sbor, kterým v příštích letech prošly desítky a snad i stovky dětí, z nichž víc než devět desetin tvořila děvčata, měl na svou dobu ohromující úspěchy.

„Měli jsme poměrně široký repertoár sestavený nejenom z lidových a dětských písní, ale i ze světové klasiky, zpívali jsme například Mozarta, Dvořákovy Dvojzpěvy nebo v latině Rorando, jezdili jsme po soutěžích a dost jsme jich i vyhráli,“ vzpomíná jedna z prvních členek sboru Alena Kasalová.

„Prvního uznání jsme se dočkali ještě v roce 1968, když nám Československý rozhlas nabídl natáčení čtyř lidových písní, největší úspěch u publika jsme měli vždycky na Vánoce, kdy jsme po Rybově mši zpívali s Karlovarským symfonickým orchestrem české lidové koledy. Zpívali jsme nejenom doma v Čechách, ale i v Německu, což pro nás děti tehdy znamenalo strašně moc.“

První generace děvčat ze sboru stihla dospět a rozejít se ještě dříve, než na ně naplno dolehla tíha normalizace s vynuceným příklonem k angažované tvorbě. Dnes jsou z nich dávno zralé ženy a většina z nich si zpívá nanejvýš doma u plotny či žehlení, na léta strávená ve sboru ale většina z nich nezapomněla.

Důkazem budiž setkání, které si udělaly ve středu v Galerii Duhová paleta, kampozvaly své sbormistry, letos osmdesátiletého Václava Zemana a Jiřího Štrunce.

„Není to nijak lehké, takové setkání zorganizovat, spousta děvčat se rozprchla po světě a ani my, co jsme tady zůstaly, o sobě často moc nevíme. Jsme rády, když se sejdeme tak jednou za pět let,“ přiznala Hana Mašková, která ještě jako Taušová psala i první stránky sborové kroniky.

Problémy, se kterými se potýkaly organizátorky setkání, ke kterým kromě již jmenovaných patřila i Dáda Begéniová, se naštěstí do atmosféry večera v Duhové paletě nepromítly. Se sklenkou vínka, nad stolem plným vlastnoručně vytvořených dobrot i nad stránkami kroniky, kterou na setkání donesl pan profesor Zeman, se dlouho vzpomínalo a pochopitelně došlo i na zpěv. Dvořáka by už možná děvčata bez delšího zkoušení nezvládla, a tak přišly ke slovu osvědčené „hity“, jako Kocour Max, Břichatý džbán nebo Smál se hříbek muchomůrce.