Fryderyk Chopin (1810—1849) je nazýván básníkem klavíru. Robert Schumann o něm napsal, že jej lze srovnat s poezií lorda Byrona. V prvé polovině devatenáctého století kraloval koncertním sálům a „bořil klavíry“ představitel „monumentálního klavírního symfonismu“ Franz Liszt. Proti němu přichází z Polska nesmírně citlivý a v něžných pianissimech dýchající Fryderyk Chopin.

Svým talentem předstihl dobu

Jeho hudební sdělení bylo veskrze polské. V ideovém poslání své hudby se soustředil na bezvýhradnou službu polské národní myšlence. Sám o tom napsal: „Znám své hranice a vím, že bych udělal chybu, kdybych se vzpínal příliš vysoko. Přemlouvají mne, abych psal symfonie, opery a všechno, co je. Chtějí ve mně jediném mít jak polského Rossiniho, tak Mozarta a Beethovena. Ale já se tiše usmívám a myslím si, že je třeba začít od malých věcí. Jsem jenom pianista…“

U jeho klavírních počátků nestál žádný renomovaný světový pedagog, ale zcela neznámý emigrant ve Varšavě, český učitel Vojtěch Živný. Tragická událost v roce 1830, porážka polského protiruského povstání, způsobila, že Chopin, nadšený patriot, který byl do povstání zasvěcen, musel prožít další léta v emigraci a v ní také zemřel. Přes Vídeň odešel v září 1831 do Paříže, která prožívala na počátku vlády Ludvíka Filipa období úžasného rozmachu umění. Francouzská metropole se mu stala druhým domovem.

Chopin se objevuje ve světě velkých tvůrčích osobností – Huga, de Musseta, Balzaca, Delacroixe, Cherubiniho, Rossiniho, Belliniho, Liszta, kteří jej okouzlovali bohatstvím nových myšlenek. Chopin dychtivě vdechuje omamnou a vzrušující atmosféru Paříže. V prosinci 1831 napsal Robert Schumann po poslechu Fryderykových variací na motivy duetu „La ci darem la mano“ z Mozartovy opery Don Giovanni: „Klobouk dolů, pánové! Génius.“

Chopin dne 16. srpna 1835 přijel do Karlových Varů, kde se setkal po pěti letech odloučení naposledy se svými rodiči. Setkal se zde rovněž se svým přítelem Vojtěchem Jírovcem, hudebníkem v císařských službách. Dne 6. září odcestoval Chopin přes Teplice do Drážďan. O rok později přijel do Mariánských Lázní. Byl ubytován na hlavní třídě v penzionu U Bílé labutě, který dnes nese jméno Chopin. Byl to pohodový měsíc, který zde Chopin prožil. Ještě v Mariánských Lázních se setkává s Mendelssohnem-Bartholdym, na zpáteční cestě v Lipsku s Robertem Schumannem.

Do Mariánských Lázní přijela spolu se Chopinem i rodina hraběte Wodzinského, do jejichž dcery jménem Maria byl Fryderyk zamilován a chtěl se s ní oženit. Hraběnka Wodzinská souhlasila, ale Mariin nízký věk a Chopinovo chatrné zdraví odsunuly sňatek na neurčito. Zasnoubení bylo utajeno a sňatek se nakonec nekonal.

Setkání s osudovou láskou

Po návratu do Paříže přinášejí léta 1836 a 1837 řadu významných událostí. Vrcholí a současně bolestným rozchodem končí jeho láska k Marii Wodzinské. Chopin cestuje do Londýna, schází se s Robertem Schumannem a na večírku u Franze Liszta se seznamuje s osudovou láskou – spisovatelkou George Sandovou. V zimě 1838 spolu odjeli na Baleáry. Pobyt na Majorce se nakonec změnil v utrpení. Přišlo období dešťů a Chopin onemocněl. Při zpáteční cestě na jaře 1839 nemoc vyvrcholila chrlením krve. Na venkovském sídle Sandové v Marseille v zámečku Nohant se zotavil. „Nikdy není zcela zdráv. Jakmile je trochu silnější, rázem je veselý, a když se ho zmocní melancholie, uchýlí se k pianu a komponuje,“ psala Sandová.

Jeho tuberkulóza se stále zhoršovala. V létě 1846 dochází k definitivní roztržce se Sandovou, která začala uveřejňovat román, v němž Chopina karikovala v postavě polského knížete Karola. Odjel z Nohant, aby se už nikdy nevrátil. Nemocný Chopin po svém posledním koncertu v Paříži pár dnů před revolucí v roce 1848 po odchodu z pódia omdlel.

Zemřel 17. října 1849 v Paříži. Jeho rakev byla posypána prstí polské země. Po letech byly jeho ostatky převezeny do Varšavy a zazděny v chrámu sv. Kříže.

Chopinova tvorba zastoupena dvěma klavírními koncerty, nokturny, baladami, preludii, etudami, scherzy, polonézami, mazurkami aj. zůstane v dějinách hudby jedním z vrcholů světové klavírní kompozice.

Alois Ježek