Tři roky se zabýval Hector Berlioz (1803—1869) operou Benvenuto Cellini, jejímž hrdinou je slavný kovolitec a sochař. Katastrofální neúspěch premiéry v roce 1838 byl pro autora trpkým zklamáním. Pro nové provedení opery připravované Ferencem Lisztem ve Výmaru v roce 1852 provedl Berlioz revizi celé opery a ještě předtím přikomponoval před druhé dějství předehru Římský karneval. Skladba uváděná samostatně měla při prvním provedení v Paříži v roce 1844 takový úspěch, že musela být opakována. Její hudební témata jsou převzata z opery. Po ryčné karnevalové intrádě zazní lyrický motiv milostného dvojzpěvu. Druhým tématem je karnevalové veselí. Hrdina opery je se svými bolestmi, pochybami a nadějemi stržen rejem masek a roztančeným římským karnevalem. Vítězně ukončí svůj boj za lásku a umění.
Wagner označil Berliozovu instrumentaci díla za „ďábelský výtvor“, jímž plodně ovlivnil instrumentální hudbu 19. století. Od doby svého vzniku je tato ouvertura častým repertoárem symfonických koncertů. V Praze byla provedena na počátku roku 1846 za osobního řízení skladatele, který tu během tří měsíců dirigoval šest, vesměs nadšeně přijatých koncertů ze svých děl.
Camille Saint-Saëns (1835—1921) byl všestranně vzdělaný francouzský skladatel a klavírista. Napsal 13 oper, z nichž se trvale udržela na repertoáru pouze Samson a Dalila. Už v dětství byl považován za geniálního klavíristu. K jeho kompozičním zdrojům patřil Bach, Wagner, ale i italská operní melodika. Největší jeho láskou byl ovšem Liszt. Saint-Saëns mu byl lidsky i umělecky podobný. Tradice čisté klavírní brilance, jež ho tak silně vábila, našla v něm svůj ideální typ. Do této skupiny patří mj. pět klavírních koncertů, Allegro appasionato op. 70, fantazie Afrika, capriccio Andalou nebo suita Karneval zvířat. Vrcholným dílem je 2. klavírní koncert uváděný na pátečním koncertu KSO. Tři věty jsou důkazem velkého mistrovství.
Zajímavé na tvůrčím osudu C. Saint-Saënse je skutečnost, že se za 70 let nedopracoval k vlastnímu kompozičnímu slohu. Zůstal věrný svému názoru, že „umění je především otázka formy“, a že „hledání originality je pro umění smrtelné“. Když mu bylo vytýkáno, že odmítá dílo Wagnerovo, ačkoliv si z něj bere poučení pro svou tvorbu, v odpovědi polemizoval: „Nejen, že je odmítám, dokonce si kladu za čest, že jsem je dříve studoval a že jsem z něj těžil… Dělal jsem tak stejně se Sebastianem Bachem, Beethovenem, Mozartem a mistry všech škol. Necítím se vázán říci o žádném z nich, že on jediný je Bůh a já jeho prorokem. Ve skutečnosti nemiluju ani Bacha, ani Beethovena, ani Wagnera, ale umění. Jsem eklektikem“. (Z úvodu studie Harmonie a melodie z r. 1885)
Sergej Rachmaninov (1873—1943) se narodil jako syn kapitána carské gardy. Studoval klavír, kompozici a dirigování v Petrohradě a v Moskvě. Na protest proti domácím poměrům odešel v roce 1907 do Drážďan, o dva roky později podnikl turné po USA, odmítl nabídku k dirigování Bostonského orchestru a navrátil se domů. Vystupoval jako klavírista a dirigoval filharmonické koncerty. Po Říjnové revoluci emigroval do USA.
K vrcholům jeho tvorby patří pět klavírních koncertů. Je autorem tří symfonií, z nichž druhá uváděná karlovarskými symfoniky na pátečním koncertu je věnována jeho učiteli Sergeji Tanějevovi. Na rozdíl od prvé symfonie, jejíž premiéra připravila autorovi velké zklamání, že další tři roky nekomponoval, přinesla druhá symfonie skladateli pozitivní ohlas. Rachmaninov se v ní vědomě hlásí k Čajkovskému a jeho páté symfonii. V díle zaznívá od skladatele neodmyslitelná, známá tesklivá melancholie, mnohokrát ztvárněná v jeho klavírních skladbách. Závěr symfonie patří bouřlivému finále, jež melodicky korunuje kompaktní dojem celého díla. Prvé provedení dirigoval autor v Petrohradě v roce 1908.
Jan Simon začal hrát na klavír v sedmi letech pod vedením svého otce, hudebního skladatele a dirigenta Ladislava Simona. Po absolutoriu na pražské konzervatoři ve třídě Valentiny Kameníkové pokračoval ve studiích na pražské hudební fakultě AMU, kterou absolvoval pod vedením Ivana Moravce. Své vzdělání doplnil roční stáží v Curychu a dvouletým studiem v německém Lübecku. Po ukončení studia začal Jan Simon na Vysoké hudební škole v Lübecku sám vyučovat. Úspěšně se zúčastnil řady klavírních soutěží. Po zisku laureátských titulů v soutěži Pražského jara, Chopinově soutěži na Mallorce a ocenění na soutěži Williama Kappela v USA završil své působení na mezinárodních soutěžních pódiích ziskem bronzové medaile v soutěži Královny Alžběty v Bruselu.
Pravidelně vystupuje s renomovanými orchestry, jako komorní partner spolupracuje zejména s violoncellistou W. E. Schmidtem. Kromě svých uměleckých aktivit působí Jan Simon od roku 2001 také jako správní ředitel Symfonického orchestru Českého rozhlasu.
Jiří Stárek, žák Václava Talicha a absolvent AMU v Praze, byl v letech 1953 až 1968 dirigentem a šéfdirigentem Symfonického orchestru Československého rozhlasu. Od roku 1968 působil v zahraničí, trvale v čele Sinfonietty RIAS v Berlíně, Norského symfonického orchestru v Trondheimu a Opery Falckého divadla v Německu. Jako host řídil významná symfonická a operní tělesa ve všech světadílech, nahrával pro renomované firmy a vždy propagoval českou hudbu. Od roku 1990 se pravidelně vrací na česká koncertní pódia, v letech 1996 až 1998 byl šéfdirigentem ve Státní opeře Praha. V roce 2003 se stal čestným šéfdirigentem a v červnu 2005 přijal místo stálého šéfdirigenta Karlovarského symfonického orchestru. V roce 2006 byl Jiří Stárek vyznamenán za čtyřicetileté úspěšné hostování u rozhlasového orchestru SWR ve Frankfurtu nad Mohanem a od ministra kultury Václava Jehličky získal ocenění Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury ve světě.
Alois Ježek
