Dalším programem cyklu hudby národů Evropy v XIX. a XX. století je březnový koncert maďarské hudby, nebo skladeb, které vznikly inspirací maďarskými dějinami. V devatenáctém století to bylo zejména v roce 1849, kdy prošla Evropou vlna velkého promaďarského nadšení po potlačení národní revoluční armády rakouským vojskem.

Franz Liszt (1811—1886) se narodil v zámožné rodině a nikdy nepoznal nouzi. Jeho učiteli byli K. Czerny a A. Salieri ve Vídni. V Paříži nebyl na konzervatoři jako cizinec přijat, avšak právě v tomto městě byl přítomen koncertu Paganiniho. Ohromen tímto dojmem vrhnul se do studia klavíru, aby dokázal na svém nástroji to, co Paganini na houslích. Obdivovaný a hýčkaný, vyrostl v okázalého umělce světa, obklopeného obdivem davů i přátel. Materiální prostředky, které nashromáždil, obracel v bezpříkladné mecenášství.

Liszt byl první, kdo vystupoval na svých koncertech sám, bez spoluúčasti hostů. Jako zralý umělec však opustil dráhu koncertního klavíristy a věnoval se vedení divadla a kompozici. V dějinách hudby zaujímá místo tvůrce symfonické básně.

Z odkazu Lisztovy tvorby patří k vrcholným klavírním dílům Sonáta h moll a oba klavírní koncerty, z nichž první, uváděný na karlovarském koncertu, promýšlel velmi dlouho. Byl dokončen v roce 1849, ale o čtyři roky později zcela přepracován. Koncert se velmi lišil od běžných koncertů své doby. Je jednovětý, jeho čtyři části plynou bez přerušení, rostoucí z jediného tématu. K prvnímu provedení došlo ve Výmaru 17. února 1853. Klavírní part hrál sám Liszt a dirigoval Hector Berlioz. Ke své rodné zemi, Uhrám, byl poután spíše sentimentálním a literárním zájmem. Jeho romantickému buřičství lahodilo, že pochází ze země dosud exotické a v představách Západoevropana trochu i barbarské.

Říkával o sobě, že je „napůl cikán a napůl františkán“. Liszt měl k cikánům vřelý vztah. V představách ztělesňovali jeho vnitřní nepokoj, vypjatou smyslnost a nespoutanou svobodu.

Uherské rapsodie (celkem dvacet) zapůsobily v evropské hudbě té doby jako bouře z pusty. Jejich divoké a vášnivé melodie, vystřídány melancholií a opět divokým propukajícím veselím, to bylo nové, za co sklízel Liszt obrovské triumfy a úspěchy.

Pravým protikladem Lisztova novoromantismu je tvorba Johannese Brahmse (1833—1897). Jemu se stalo nejvyšším ideálem veliké kompoziční umění starých mistrů, jež se snažil naplnit novým obsahem. Také on miloval lidovou píseň. Do rodného Hamburku směřovaly po maďarském povstání v roce 1849 zástupy uprchlíků. V městě se objevilo i několik uherských a cikánských kapel. Mezi jiným i houslista Eduard Réményi, cikánský primáš, mladý, nadaný umělec. S tímto houslistou, který později vyrostl ve světového umělce, vytvořil Brahms duo a vydali se na romantickou uměleckou pouť. Od té doby se datuje Brahmsův živý zájem o uherskou hudební kulturu.

Brahmsův skicář dokumentuje, že si zapsal několik uherských motivů, které později uplatnil v Uherských tancích.

Béla Bartók (1881—1945) projevoval od dětství mimořádné hudební nadání. Studoval hudbu v Bratislavě a v Budapešti. Koncertoval po celé Evropě i v Americe, ale sláva klavírního virtuosa ho nelákala. Cítil, že je povolán, aby naplnil povolání zakladatele moderní maďarské hudby. Ač se v jeho zemi na lidovou píseň pohlíželo s despektem, Bartók během několika let shromáždil neuvěřitelné množství písní maďarských, rumunských, slovenských i arabských a tureckých. To mělo velký vliv na jeho hudební myšlení. Bartók pro svou vlastní skladatelskou činnost vycházel ze starobylých struktur východoevropského folkloru.

Podivuhodný mandarín, taneční pantomima z let 1918—1923, je obrazem záporných stránek soudobého člověka. V příběhu láká nevěstka do svého bytu cizí muže proto, aby je její společníci oloupili a zavraždili. Nakonec vstoupí podivný cizinec, ve kterém po počáteční lhostejnosti dívka rozpoutá nevídanou sílu a vášeň. Když je zavražděn, znovu se vzchopí a zázrakem ožije. Nakonec v její náruči mandarín umírá. V tragédii hrdiny vítězí lidské nezvládnutelné pudy. Dílo má tři části. Úvodní scénu tance tří společníků, vstup mandarína a závěrečný tanec dívky. V kompozičních prostředcích je popřena lyrika, ochuzena melodie, vystupňovány rytmické a akordické stránky partitury. Dílo působí neobyčejně silným dojmem, kde jsou všechny prostředky obětovány dramatu nezkrotné vášně.

Jan Šimandl pochází z Karlových Varů. Od svých šesti let navštěvoval hodiny klavíru na ZUŠ A. Dvořáka. V současné době je studentem Konzervatoře Plzeň u prof. Věry Müllerové. Účastnil se mistrovských kurzů pod vedením Ivana Moravce, Arthura Greena a Dmitriho Vorobieva. V roce 2008 byl vybrán jako jediný Evropan na soutěž Young Artist Piano Competition v Rochestru v New Yorku, kde také absolvoval mistrovský kurz u prof. Douglase Humphreyse. Je laureátem a vítězem řady soutěží (např. I. místo v soutěži komorní hry ZUŠ, absolutní vítěz Soutěže konzervatoře Plzeň 2005, I. cena v nejvyšší kategorii v soutěži Pro Bohemia, I. cena na Soutěžní přehlídce konzervatoří v Pardubicích, II. cena v mezinárodní smetanovské soutěži v Plzni). Ve svém repertoáru se zaměřuje na tvorbu Ference Liszta a děl předních skladatelů vážné hudby, zejm. J. S. Bacha, L. van Beethovena a F. Chopina. Od příštího roku nastupuje Jan Šimandl na studia klavíru na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně do třídy prof. Aleny Vlasákové.

Hostující dirigent Jiří Štrunc absolvoval konzervatoř v Plzni jako houslista, Akademii múzických umění v Praze jako dirigent. Své vzdělání prohloubil v mezinárodních kurzech prof. Rillinga a stážích na Guildhall School of Music v Londýně. V dirigentské soutěži Pražského jara 1995 získal cenu pro nejlepšího českého kandidáta. V letech 1996—2000 byl dirigentem KSO. Od roku 1997 je dirigentem Divadla J. K. Tyla v Plzni. S úspěchem hostuje v zahraničí, zejména v Japonsku. Od roku 2004 pravidelně spolupracuje s Gunma Symphony Orchestra (Japonsko) a s řadou domácích symfonických orchestrů (Plzeňská filharmonie, Jihočeská komorní filharmonie, Karlovarský symfonický orchestr a další). V roce 2003 se poprvé představil ve Státní opeře Praha při novém hudebním nastudování Madam Butterfly. Od roku 2006 je zde ve stálém angažmá.

Karlovarské divadlo: pátek v 19:30 hodin.

(red)