Pro ty, kdo štítivě ohrnují nosy nad vším, co Ruskem jen zavání, nutno dodat, že malíře českého, který svůj poměrně dlouhý život prožil v Praze na Žižkově. Tam se v říjnu 1923 narodil a tam také v dubnu 1997 zemřel.

Život neměl Bělocvětov lehký nikdy. Světlo světa spatřil jako syn ruských emigrantů, kteří se seznámili v Argentině, otec ale brzy po návratu do Evropy a Andrejově narození rodinu opustil a matka, klavírní virtuoska, neudělala v nové vlasti žádné velké štěstí a rodina třela bídu s nouzí. Naštěstí to, co se malému Andrejovi nedostávalo na hmotných statcích, mu sudičky vynahradily uměleckým nadáním.

Už za studií na pražském ruském gymnáziu rozpoznali jeho talent malíři Grigorij Musatov a Nikolaj Bakulin, kteří se stali jeho prvními učiteli, a jen o něco později si jeho prací všimli Jan Zrzavý, Josef Sudek a Karel Lidický, kteří jej už v roce 1943 pozvali jako hosta výstav Umělecké besedy. Dva roky nato, po osvobození Československa v roce 1945 byl Andrej přijat ke studiu na Akademii výtvarných umění, kde se ale moc neohřál. Už po dvou letech došel k názoru, že konvenční akademické studium mu už nemá co nabídnout, a vydal se na cestu umělce neuznávaného nejenom oficiální kritikou, ale ani většinou tehdy tvořících (a budování lepších zítřků opěvujících) výtvarníků.

close zoom_in Své první samostatné výstavy se Andrej Bělocvětov dočkal až v pětatřiceti, v roce 1958 v Galerii U Řečických, v roce 1965 ještě vystavoval v Nové síni, ale pak se na dlouhých dvacet let zavřela opona. Umělec, jehož tvorba ze 60. let je dnes přirovnávána k malbě amerického Jacksona Pollocka, kterého ovšem Bělocvětov v té době ještě neznal, za normalizace živořil z důchodu 412 korun měsíčně, téměř nevycházel z bytu a veškerou přírodu mu nahrazovala malá zahrádka. Další příležitost k samostatné výstavě se naskytla až v roce 1984 v Ústředním domě železničářů, pochopitelně v neoficiálním prostoru, vyhrazeném zájmovým kroužkům.

Karlovarská expozice, do které její autor, ředitel Galerie umění Jan Samec, vybral více než šest desítek obrazů, seznamuje návštěvníka s průřezem Bělocvětovovy tvorby během celého jeho života. „Výstavní kolekce je rozdělena do dvou částí. Prvá představuje genezi osobitého projevu a přechod od reality k téměř abstraktním kompozicím v šedesátých letech i tvaroslovné hledání v následné dekádě. Druhé části výstavy pak dominuje řada děl z období umělecké zralosti z přelomu osmdesátých a devadesátých let,“ přibližuje koncepci výstavy Jan Samec. „Přestože se nejedná o kritickou retrospektivu v klasickém slova smyslu, věřím, že se tento výstavní projekt stane důležitým stupněm k poznání obdivuhodné tvorby neprávem opomíjeného solitéra.“