Po zahajovací výstavě, která představila průřez tvorbou malířky Jindry Husárikové z posledních let, je nyní v karlovarské „Galerii Jindra Husáriková“ k vidění výběr obrazů této umělkyně z doby, kdy byla její oslnivá kariéra v začátcích.

O kterou dobu jde, napovídá název výstavy „60. léta a více“.

Šedesátá léta dvacátého století jsou fenomén, který zejména v kultuře, a zdaleka ne jenom v Čechách, daleko přesahuje kalendářní rozmezí 1960 – 1969. Mnohé z toho, co se během tohoto desetiletí v umění zrodilo a prosadilo, ovlivnilo i další generace a v jistém smyslu tak ´šedesátá´ trvají dodnes. Jak toto období prožívala malířka Jindra Husáriková?
Pro mne byl začátek šedesátých let dobou, kdy jsem pět let po absolvování Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze začala naplno malovat. Co tomu předcházelo, bych ale nikomu nepřála. Ze dne na den jsem ovdověla, když manžel zahynul při nehodě, zůstala jsem sama se dvěma malými dětmi, a protože jsem nechtěla bydlet v bytě, kde jsme předtím bydleli všichni spolu, musela jsem se uskromnit v ´bytě´ na Žižkově, který se sestával ze dvou místností bez příslušenství. A tohle období, kdy jsem byla skutečně hodně dole, to mě nakoplo a dalo mi sílu malovat to, co jsem vždycky malovat chtěla. Najednou jsem začala malovat, jako malují děti, jako bych z hlavy vygumovala všechno, co se tam snažili nacpat profesoři na vysoké škole.

Co vás v té době zavedlo Z Prahy do Karlových Varů?
„Hlavním důvodem našeho stěhování sem na Karlovarsko bylo, že se v tom žižkovském krcálku nejenom nedalo malovat, ale ani normálně žít, natožpak s dětmi. Cítila jsem potřebu změnit prostředí, a tak, jakmile se naskytla možnost, vyměnila jsem tu pražskou ´rezidenci´ za byt v Ostrově. A když pak bůhvíjakým zázrakem postavili ateliérové byty v Rybářích, stěhovali jsme se do Varů. Postupně mi pak zřejmě Karlovarsko přirostlo k srdci víc, než jsem si dokázala uvědomit a přiznat, takže když jsem se později odstěhovala do Prahy, začalo se mi stýskat. A tak jsem si tady koupila chalupu a víceméně pravidelně se sem vracím.“

Kde se vzal nápad, vystavit obrazy právě z tohoto období?
Tak především musím říct, že to nebyl nápad můj, ale mého syna Petra, který provozuje tuhle galerii. Mně by to sotva napadlo, já jsem totiž člověk, který se za sebe moc neohlíží. Mně spíš bere to, co se právě rodí, tedy současnost, a k těm více jak čtyřicet let starým věcem jsem už neměla valný vztah a na mnohé už jsem zapomněla. Petr má o mé starší tvorbě určitě lepší přehled, ostatně to sbírá a někdy mě dokáže příjemně překvapit. Nedávno třeba koupil někde v aukci jeden z kostýmních návrhů pro Nezvalovu Loretku, které jsem já osobně už dávno považovala za ztracené.

Překvapil vás i touhle výstavou?
A víte, že ano? A po pravdě řečeno velmi příjemně. Když tady tak vidím ty staré věci, hodně z nich mě inspiruje a k některým bych se chtěla zcela určitě vrátit. Snad mi to bude dopřáno.