Orchestr do 177. sezony vstoupil po předchozí krizi stabilizovaný, s novým ředitelem Šimonem Kaňkou, staronovým šéfdirigentem Martinem Lebelem a především s do té doby nevídanou dramaturgií. Tou se projevuje i tento poslední koncert sezony, který se koná v pátek 22. června Lázních III, začátek je v 19.30 hodin.

Koncert zahájí pod vedením dirigenta Zdeňka Klaudy skladba Arlézanka – Svita č. 2, kterou zkomponoval francouzský skladatel Georges Bizet. Původním dílem je Bizetova scénická hudba ke stejnojmenné divadelní hře Alfonse Daudeta z roku 1872. Hra, která měla premiéru v Paříži 1. října 1872, však nebyla úspěšná a dočkala se pouhých patnácti repríz. Georges Bizet posléze části své scénické hudby upravil jako orchestrální suitu, další čtyři části pak upravil po autorově smrti jeho přítel Ernest Guiraud.

Georges Bizet získal již během svých studií kompozice na pařížské hudební konzervatoři řadu ocenění a vyznamenání. Věnoval se především komponování oper a scénické hudby, je také autorem dvou symfonií a koncertní předehry. Za svůj život napsal více než dvacet oper, do dnešní doby se jich však na repertoáru udrželo pouze několik. Nejznámější z nich je Carmen, s níž je také často spojována skladatelova předčasná smrt. Respektive je spojována s nezdarem tohoto díla, na kterém si Bizet velmi zakládal a v jehož úspěch věřil. Tři měsíce po uvedení Carmen a jejím neúspěšném přijetí zemřel Georges Bizet v pouhých sedmatřiceti letech.

Poté zazní Koncert pro lesní roh a orchestr č. 1 německého skladatele Richarda Strausse. Představitel pozdější éry romantismu, který proslul zvláště svými symfonickými básněmi a operami a byl rovněž známým dirigentem, napsal tento koncert v letech 1882–1883 pro svého otce. V díle využil skvěle vlastnosti a barvu sólového nástroje, k němuž měl blízký vztah. Straussův otec Franz byl totiž hlavním trubačem na lesní roh v mnichovském dvorním orchestru a Richard Strauss už od útlého věku trávil mnoho času na zkouškách orchestru. Odtud také pramení jeho pozdější mistrovské zvládnutí orchestru, což se mu dařilo jako dirigentovi i jako skladateli.

Strauss vyrostl v orchestrálním prostředí, zatímco jiní skladatelé se museli spokojit se zvládnutím jediného nástroje. Straussova hudba je velmi jedinečná a nezaměnitelná – dovede být jak hrubá, tak o několik taktů dále v prudce stoupajícím úseku se dotýkat citových vrcholů. Pro lesní roh napsal o mnoho let později ještě druhý koncert. Oba koncerty patří mezi skladatelovy nejslavnější symfonické skladby a jsou dodnes standardní součástí repertoáru mnoha hornistů.

Jako sólistka se představí mladá hráčka na lesní roh Kateřina Javůrková, která ve svých jedenadvaceti letech spolupracuje s předními českými tělesy, jako je Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK a Pražský komorní orchestr. Od roku 2009 je členkou Pražské komorní filharmonie.

Pavana za mrtvou infantku patří k oblíbeným a často hraným skladbám francouzského skladatele Maurice Ravela. Ten proslul jako jeden z čelných představitelů impresionismu, jeho pozdní díla ale nesou výrazné stopy
nastupující moderny a neoklasicismu.

Pavanu napsal Ravel v roce 1899 během studií na pařížské konzervatoři původně jako skladbu pro sólový klavír. Kompozice působící dojmem antické vznešenosti francouzské publikum okamžitě zaujala a oblíbilo si ji. Ravel v roce 1910 skladbu přepsal do orchestrální verze s vedoucí rolí lesního rohu, premiéru měla tato podoba 27. února 1911 v anglickém Manchesteru, kdy orchestr dirigoval Sir Henry Wood. Pavana za mrtvou infantku se dočkala řady ztvárnění i hudebníky stojícími mimo oblast klasické hudby. Svou verzi nahrál mezi jinými japonský elektronický mág Isao Tomita nebo jazzový basista Jimmy Earl jako ve verzi pro sólovou basovou kytaru.

Poslední skladbou večera je Pulcinella ruského skladatele Igora Stravinského. Jeho práce ovlivnila velké množství umělců a patří k základním vývojovým znakům hudby 20. století. Pulcinellu napsal Stravinskij jako hudbu se zpěvy k baletnímu představení a v roce 1947 vytvořil z orchestrálních částí hudby stejnojmennou suitu.

Stravinskij, jeden z vůdčích představitelů moderny, se v hudbě k baletu vrátil k výrazné melodii a harmonii. Velkou část kritiků si tím popudil, byl obviňován z toho, že opouští modernismus a že avantgarda má směřovat vpřed, ne se vracet zpět. Stravinskij si však v Pulcinelle vytvořil skladatelský styl, který sledoval až do padesátých let minulého století, a svým kritikům vzkázal: „Lidé, kteří nic nevěděli o mých skutečných pohnutkách a ani se nestarali, aby je poznali, mě nařkli ze svatokrádeže: Jen ať nechá klasiky na pokoji. Na ty mu nedovolíme sáhnout! – Pro tyhle lidi jsem měl a mám jen jednu odpověď: Vy uctíváte, ale já miluji."

Lev Havlíček