Ale ještě předtím si udělal čas na náš rozhovor, kde jsme řešili nejen Bechery, ale i samotnou práci divadelního režiséra.

Tajemství pánů Becherů, dlouho očekávaná hra. Jak vzniká taková inscenace?
Uf! Tak jenom zhruba. Nejdřív hledání, co vlastně pro našeho karlovarského diváka hrát. Nápad! Snad ho zaujmeme příběhy z historie jeho kraje. Karlovarskými příběhy. Založení Karlových Varů králem Karlem, pohádka od řeky Ohře a Jana Svatoše a do třetice váhání, je zajímavější příběh rodiny Mattoniů, anebo Becherů? Potom kdo hru napíše, jak ji napíše? Bude to hra historická, nebo volněji fabulovaná? Koho do ní obsadíme? A potom dva měsíce zkoušení!

Zkrátka první nápad proběhl mojí hlavou někdy před třemi roky, potom jsem ho vrouboval do hlav dramaturgyně Petry Richter Kohutové a autora Viktora Braunreitera a společně jsme ho implantovali do hlav všech ostatních. Teď půjde o to, jestli ten přenos bude pokračovat do hlav našich diváků. Kdyby ano, celý příběh vyústí a vyroste do krásy!

Bylo něco, z čeho se vyklubal opravdu tvrdý oříšek?
Provozní oříšek byly finance. Je těžké, ba zhola nemožné inscenovat příběh v rozpětí 150 let a z prostředí městské nóbl honorace s běžným rozpočtem našeho divadla. Zaplať bůh za finanční sponzorský dar od Becherovky. Děkujeme! Kostýmy a scéna, na kterou přispěli, jsou opravdu krásné. A ten hlavní oříšek je vždycky stejný, strefit se do vkusu, ne, lépe řečeno, zaujmout našeho diváka. Nepodbízivě ho potěšit, pobavit a trošku s ním podiskutovat. Ne každý musí s naším viděním nutně souhlasit.

Co bylo na Becherech nejtěžší?
Zpodobnit uvěřitelně historické postavy, o kterých máme všichni nějakou vágní představu. Většinou nepoužitelnou. Nevím, zda se nám to podařilo na sto procent, ale ti lidé žili, mají zde své potomky a my vstupujeme do jejich osobní historie. To je předem těžko odhadnutelná zodpovědnost.

Naopak, co vás na nich nejvíce bavilo? Krom degustace.
Soutěživost Becherů, jejich nezlomná vůle, přesvědčení, cílevědomost. Nespoléhat na nikoho jiného než na sebe a svou rodinu. To nám, naší zhýčkané společnosti, strašlivě chybí. Zodpovědnost za sám sebe a svoje okolí.

Kontaktovali jste v rámci přípravných prací potomky karlovarských Becherů žijící v zahraničí?
Samozřejmě že ano. Kontaktovali jsme dceru Heddy Baier Becher Charlottu Pauli. Vyměnili jsme si s ní několik mailů a poslali jí i text hry. Její překlad se zdržuje, ale věříme, že se paní Pauli někdy na nás přijede podívat, a budeme doufat, že ji příliš nerozzlobíme.

Jaké jste měl pocity, když jste byl, já nevím, v půlce zkoušek a najednou se dostavila myšlenka „tohle je moje poslední inscenace s tímhle souborem“? Byla nějaká taková myšlenka?
Dneska jsem například jel popáté naposledy na kole do Lokte. Tou nádhernou cestou podél Ohře, kterou už jezdíval Goethe. Neumím se loučit, neumím definitivně končit, rozcházet se. Krásné věci zůstávají, ty špatné jsou odsunuty do zapomnění. Takoví jsme snad všichni, ne?

Tajemstvím pánů Becherů se s karlovarskou činohrou definitivně loučíte. Jaké to ve vás budí pocity? Nostalgie, lítost, nebo se už jen těšíte do Opravy?
Nostalgii ani lítost nepěstuji, těšení ano. Ale neloučím se definitivně. Budu do Karlových Varů jezdit dál, ať už na naši pokračující činohru, za svými přáteli anebo vyjet si na kole, samozřejmě naposledy, podél Ohře k Floriánovi do Lokte na výtečné kouřové pivo!

Co vás za těch šest let v Karlových Varech a v divadle nejvíc bavilo?
Kolem Karlových Varů je nádherná příroda. Bicykl, kopce a já, úžasný okruh osobní samoty. A v divadle mě nejvíce bavilo to, co mě nejvíce štvalo. Že jsme si většinu věcí museli udělat sami. Přišel jsem z Východočeského divadla, kde zákulisí fungovalo na sto procent, technika, rekvizitáři, management, dílny, garderoba, krejčovna a další. Vše klapalo jako hodinky. Tady jsem skoro vůbec nic z toho neměl k dispozici. Vše jsme si museli zařídit, vyrobit, oběhat sami. A k tomu jsou potřeba šikovní, zapálení a nehamižní lidé. Několik jsem jich našel uvnitř divadla a zbytek jsem sháněl celou šestiletou dobu mého angažmá. I proto se mi odchází hůře, protože lidé, kterými jsem se obklopil, jsou úžasní! Ale zase jdu do Slezského divadla Opava, kde všechno funguje na sto procent. Kruh se uzavírá. Nerad odcházím, ale těším se jinam.

Splnil jste si v naší činohře nějaký tvůrčí sen? Pokud ano, tak jaký?
Hlavní sen bylo dát ji vůbec dohromady a snad se povedl. Odcházím po patnácté premiéře.

Co je na práci režiséra nejtěžší?
Věřit si!

Proč jste si vybral zrovna tohle povolání?
Celý život si hraji, a ještě mi za to platí! Sice nepříliš, ale platí. Sám si závidím!

Jaké máte plány do budoucna?
Do Vánoc mám natočit rozhlasovou hru pro Český rozhlas, v lednu točím reklamy pro firmu na výrobu velkokapacitních baterií a v únoru zahajuji zkoušení muzikálu Divotvorný hrnec v Šumperku. Práce zábavy, až nad hlavu!

O čem v současnosti sníte?
Abych měl hlavu zabořenou takhle v práci zábavě ještě hodně dlouho. Protože to znamená, že výsledek mojí zábavy bude bavit diváky nebo posluchače. Bez toho by mně tu práci přece nikdo nesvěřil!