Nezisková organizace Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob existuje již od roku 1990. „Poskytujeme sociální poradenství, tlumočíme do znakového jazyka a pomáháme při uplatňování práv neslyšících," informovala sociální pracovnice a tlumočnice znakového jazyka Petra Beránková.

„V současnosti máme na Karlovarsku osmdesát jedna klientů, ale stále nám chybí zmapovat Chebsko. Počet klientů stále narůstá. Přicházejí rodiče neslyšících dětí. Často se stává, že právě slyšícím rodičům se narodí sluchově postižené dítě a oni pak hledají pomoc. Postupně se rozšiřujeme a také spolupracujeme s Centrem zdravotně postižených," řekla Petra.

„Příčiny ztráty sluchu jsou různé. Může se jednat o následek očkování, zánětu mozkových blan, ale i úrazu, kdy se uhodíte do hlavy, nebo zánětu středního ucha. Je nespočet příčin a neexistuje jednotné pravidlo. Může v tom svou roli sehrát genetika, ale také se může stát, že se ráno probudíte a neuslyšíte," vysvětlila Petra.

„Nejnáročnější je pro lidi se sluchovým postižením komunikace. Často naráží na nepochopení okolí, které rychle ztrácí trpělivost. Lidé si často myslí, že člověk s takovým postižením je hloupý. Tím, že tato vada není vidět, tak si často okolí myslí, že jsou neslyšící opičáci. A to jen protože se dorozumívají rukama," řekla Petra.

„Jejich mateřským jazykem není čeština, ale znaková řeč. Na Karlovarsku není žádné vzdělávací zařízení přizpůsobené jejich specifickým potřebám. Nejblíže je internátní škola v Plzni, ale to mnohdy rodinám nevyhovuje. Zde se jim věnují asistenti.

Ale stává se také, že s nimi nespolupracuje rodina. Nesnaží se a ani nechce se naučit znakovou řeč. V takovém případě pak dítě nemá šanci sdělit, co ho trápí," vysvětluje problematiku Petra.

„Problém představuje také psaný text, který je mnohdy příliš složitý. A když například něco řeší na úřadech, tak raději všechno odsouhlasí, usmívají se a přikyvují. Ale ve skutečnosti netuší, co jim úředník vykládá. Přikyvují, protože nemají sílu na dotazy, a úředník zase nemá takovou trpělivost, aby jim to dostatečně srozumitelně vysvětlil. Kolikrát ani netuší, že si mohou objednat tlumočníka, který by jim se vším pomohl," řekla Petra.

„Nemají často šanci nabírat informace. Ano, můžou si potřebné informace vygooglit, ale to mluvíme o mladší generaci. Ti starší s technikou kolikrát neumí zacházet. Pouhých dvacet procent neslyšících umí odezírat ze rtů. A i tuto činnost jim komplikuje světlo. Úředník často sedí s oknem v zádech a neslyšící nemá jak odezírat," přiblížila problém Petra.

„Zákon o komunikačním systému stanovuje, že každý, kdo má sluchové postižení, má právo na tlumočníka zdarma, ale úřad ani lékař si nezajistí tlumočníka. Zákon také omezil příspěvky na kompenzační pomůcky. Teď dostanou příspěvek jednou za pět let," řekla Petra.

Mezi kompenzační pomůcky, které používají sluchově postižení, patří naslouchátka, kochleáry, světelné budíky, světelné zvonky, ale i mobily, tablety a počítače. Prakticky všechno, co jim zprostředkuje vizuální vjem. Takže i facebook, skype nebo teletext.

„V Karlovarském kraji chybí osvěta. Například na Moravě jsou lidé se sluchovým postižením vedeni ke vzdělání. Ano, každý kraj je specifický. A ten náš je v tomto ohledu na posledním místě. Jsou tu velmi těžké podmínky, nejsou zde školy pro sluchově postižené a nakonec tady nenajdou ani uplatnění.

Často, i když mají kvalifikaci, tak nemohou najít práci. Chtějí pracovat, ale málokdo je zaměstná. Jsou tady různá úskalí, například v podobě bezpečnosti práce. Často jsou kolegové netolerantní a nechtějí jim názorně ukázat, co mají dělat, a přitom jsou manuálně velmi zruční. Další problém rekvalifikace na úřadu práce je prakticky nemožná bez tlumočníka. Nebo závěrečná zkouška v autoškole, kdy nesmí být tlumočník v autě," dokončila Petra.