Strach, vztek, chaos. Většina obyvatel byla německé národnosti a rozhodně nevítali, že se mají stát součástí Československé republiky. V řadě měst dnešního Karlovarského kraje se snažili o separaci, avšak neúspěšně. Zatím. I když se někde situace zklidnila, na řadě míst v pohraničí zůstala vyostřená až do 30. let…

„Po vzniku ČSR se pohraniční kraje včetně tehdejšího Falknovska pokusily o odtržení od republiky, což nová vláda rázně potlačila. Falknov byl v prosinci 1918 obsazen 35. pěším plukem z Plzně,“ říká historik Vladimír Bružeňák.

V jakém psychickém rozpoložení tehdejší obyvatelé regionu byli, ilustrují i zápisy v chodovské městské kronice k roku 1918, kde se píše: „Zmatek po rozpadu našeho státu v říjnu 1918 byl strašný, všude vládl chaos. Tak jako v jiných městech také v Chodově převzala moc dělnická a vojenská rada, aby se předešlo výtržnostem, a skutečně nikde nedošlo k drancování, přestože v důsledku velké nouze právě v Chodově k tomu byly příčiny. (…) Na 12. listopadu 1918 bylo svoláno shromáždění dělníků a vojáků, kde bylo sesazeno staré obecní zastupitelstvo i se starostou Josefem Gerstnerem a zvoleno nové zastupitelstvo sestávající z 26 osob, z poloviny měšťanů a z poloviny dělníků. Mezitím do města proudili z fronty i z kasáren vojáci. Tito navrátilci, kteří často měli za sebou strašné utrpení a byli napolo mrtví hladem, neměli žádné pochopení pro nové poměry. Chtěli být jen konečně doma a doma také zůstat. Volali proto: „Kdo nám dá jíst, s tím půjdeme!“ Obyvatelstvo vyhladovělé a strádající volalo to samé a jen tupě a bez zájmu očekávalo další vývoj událostí. Mezitím přišli Češi. Svými legionáři, sokoly a vojáky obsazovali jedno německé město po druhém. Prohlásili německé Čechy za neoddělitelnou součást svého státu, rozpustili dělnické i vojenské rady, dosadili na úřady své zmocněnce, pod jejichž vedením bylo beze zbytku provedeno odstranění všech vzpomínek na Habsburky a starý stát. Nemohli jsme tomu stále uvěřit, že nás spolkl český lev se vším všudy, stále ještě každý Němec věřil 14 bodům prezidenta Wilsona a na jím vyhlášené „Právo národů na sebeurčení“, které bylo přeci uznáváno také vůdci Čechů – Masarykem a Benešem. Češi však prohlásili právo na sebeurčení za frázi a novou republiku národním státem.A tak jsme se přes noc stali z černo-žlutých císařsko-královských Rakušanů a dobrých Němců modro-bílo-červeně nabarvenými československými občany a stali jsme se ve státě občany druhé kategorie,“ uvádí chodovská kronika.

Vznik republiky neslavili ani v Karlových Varech.

„Vyhlášení Československa 28. října 1918 nepřijali obyvatelé tehdy převážně německých Karlových Varů s takovým nadšením jako lidé v Praze, Plzni a dalších českých městech. Bylo to tím, že zatímco v Rakousku-Uhersku měli německy mluvící obyvatelé navrch, v novém státě se Němci stali menšinou. Přestože v Karlových Varech bylo tehdy z 19 tisíc obyvatel zhruba 17 tisíc Němců,“ popisuje tehdejší situaci Jaroslav Fikar, autor řady knih o historii Karlových Varů. „Vzniku první republiky předcházelo navíc v červnu 1918 omezení prodeje chleba i mouky na lístky, a tak u Vřídla demonstrovaly 17. a 18. července 1918 karlovarské ženy proti hladu. Vyhlášení republiky 28. října 1918 připadlo na pondělí, kdy noviny nevycházely. Většina obyvatel se o vzniku ČSR dozvěděla až o den později. Zasedla městská rada pod vedením advokáta Josefa Pfeifera a 30. října 1918 vydala v deníku Karlsbader Badeblatt prohlášení, kterým odmítla včlenění města k Čs. republice a žádala o připojení do autonomní provincie Deutschböhmen. Té složila také přísahu věrnosti vojenská rada, ustanovená ve městě 6. listopadu 1918. V Karlových Varech tehdy udržovalo pořádek 36 strážníků a bylo nutné povolat 12. prosince do města české vojáky 35. střeleckého pluku z Plzně, kterým velel podplukovník Vilém Slezáček,“ říká. Teprve potom se podle něj situace uklidnila.

Vznik republiky nesli těžce i tehdejší obyvatelé nynějšího Chebska. „Pohraniční oblasti se sice připravovaly na změnu geopolitických poměrů, ale vyhlášením státu byly zaskočeny. V Chebu se již 10 dní před vyhlášením ČSR konala schůzka zástupců místních politických stran. Tyto strany po vášnivé diskuzi přijaly usnesení, ve kterém se vyjádřily pro připojení se k nově vyhlášeným německým provinciím,“ vysvětluje historik a pedagog chebského gymnázia Jakub Formánek. „Pro politickou reprezentaci státu byla tato protičeskoslovenská aktivita německého obyvatelstva velkým problémem, protože neexistovalo stálé vojsko, které by mohlo tyto akce zastavit. K zániku německých samozvaných provincií dochází v prosinci 1918, kdy konkrétně dojde k převzetí kontroly nad Chebem a okolními městy. Situace se na chvíli zklidnila, ale nepokoje dále v pohraničí pokračovaly. Příkladem může být demonstrace z jara 1918, kdy došlo v Chebu dokonce ke dvěma úmrtím. Není divu, že takové demonstrace, doprovázené ztrátami na životech, vedly k radikalizaci místního obyvatelstva. Musíme si ale uvědomit, že vytvoření nového státu s sebou neslo i další zásadní a negativní jev. Došlo k přetrhání letitých vazeb a poklidného soužití mezi Čechy a Němci v pohraničí, které se velmi těžko obnovovalo,“ podotýká.

Tématu zlomových osmičkových roků se aktuálně věnuje i chebské muzeum. „27. října 1918 zástupci politického okresu Cheb na základě Wilsonovy proklamace práv národů na sebeurčení vyhlásili nezávislost Chebska na Čechách a připojili se k provincii Deutschböhmen. 11. listopadu došlo k obsazení chebského vojenského letiště, jediného na území ČSR, československým vojskem z Prahy. Letadla z letiště postupně odletěla do Prahy a následně tam byl dopraven i ostatní letecký materiál,“ popisuje tehdejší události Markéta Plevná Šalátová z Muzea Cheb.