Jejich očima je nejen průvodkyně, která dopodrobna popisuje každý exponát, ale v průběhu rekonstrukce tu vytvořili haptickou stezku, kde si jednotlivé předměty mohou lidé osahat. Touto službou pro nevidomé návštěvníky je muzeum v Karlových Varech ojedinělé, v kraji určitě.

„Původní projekt počítal s jedním nebo dvěma haptickými exponáty. Ve chvíli, kdy vše spělo ke vzniku expozice, jsem si na základě zkušeností, které jsem nasbírala, řekla, že by bylo dobré to udělat komplexnější,“ prozradila pracovnice muzea Kristýna Matějů svůj nápad. A protože se setkala s naprostou podporou vedení muzea, kontaktovala občanský spolek Okamžik, který udělal posudek na zpřístupnění a dal i doporučení pro architekty.

Díky haptické stezce v karlovarském muzeu nevidomý Zdeněk Doležal poznával řadu exponátů hmatem.Zdroj: Deník / Redakce

„Pak jsme s nimi konzultovali rozmístění jednotlivých zastávek, aby nebyly úplně v prostoru, ale třeba podél nějaké vodicí linie,“ popsala proces vzniku. Představa byla, že člověk s bílou holí se bude moci díky vodicí linii v podlaze pohybovat po muzeu sám. To se ale ukázalo jako neproveditelné, nevidomí se tak mohou na stezku vydat jen s průvodcem.

„Abychom přiblížili podobu Karla IV., můžete si osahat jeho bustu,“ přibližuje Kristýna Matějů jako průvodkyně nevidomému Zdeňku Doležalovi. „Je oholenej,“ říká s úsměvem, když svými prsty pozorně bustu zkoumá. Doprovodné slovo průvodkyně je pro něj moc důležité a pozorně poslouchá popis exponátů i výklad historie. „Moc se mi líbí ten hlasový doprovod, paní má příjemný hlas, ten by se dal poslouchat celý den,“ usmívá se. „Tady máš plechovou krajku na střeše a zdobená okénka,“ přibližuje další exponát Ladislava Šporová z karlovarského Tyfloservisu.

Díky haptické stezce v karlovarském muzeu nevidomý Zdeněk Doležal poznával řadu exponátů hmatem.Zdroj: Deník / Redakce

Právě jeho pracovnice nebo sami nevidomí se na vzniku stezky podíleli. „Myslím si, že je expozice krásně udělaná. První vlaštovka, která potěší,“ konstatuje Ladislava Šporová. Během prohlídky má jedinou připomínku k popiskům v Braillově písmu, které jsou u haptických exponátů puškařského řemesla. „Tam, kde jsou popisky umístěny, by to šlo špatně číst, lepší je destička a klidně by mohly být i výš,“ vysvětlila, ale připustila, že sami nevidomí už dneska Braillovo písmo čtou méně než dřív.

„Já jsem se ho taky učil. A sám z vlastní zkušenosti vím, jak ho díky technice člověk rychle přestane používat,“ potvrzuje i Zdeněk Doležal. Expozice, kde si mohl osahat například ukázky architektury, lázeňské pohárky, vřídelní mísu i s usazeninami, zbraně, přírodniny, různé předměty ze dřeva nebo třeba hráčský karetní stolek, se mu moc líbila a přivítal by, kdyby stejnou možnost měl i jinde. „Expozice mě moc zaujala. Není tady nic, co by mi chybělo,“ ocenil Zdeněk Doležal haptickou stezku.

Jak jsme žili v Československu. Ilustrační foto
Zapojte se do nového projektu Jak jsme žili v Československu