Čeští vojáci, kteří na přelomu roku 1992 a 1993 sloužili v jednotkách UNPROFOR v bývalé Jugoslávii, později vzpomínali, jak je občas srbští nebo chorvatští ozbrojenci vyzývali, ať si spolu s nimi zastřílejí proti druhé straně, že se jim ta zkušenost bude hodit, až prý budou bojovat proti Slovensku.

Zprávy o chystaném rozdělení Československa je při jejich misi do jisté míry ohrožovaly, protože kvůli nim začali ztrácet respekt. Ten se vrátil teprve poté, co se ukázalo, že rozdělení Československa proběhlo skutečně mírově, bez jediného výstřelu a jediného projevu násilí. V tehdejší Evropě to byl skutečně unikát. Úplně bezproblémové ale přece jenom nebylo. Zásadní přelom znamenala zejména pro obce a osady ležící přímo na nově vzniklé české a slovenské hranici.

Rozdělení Sidonie

Jedním ze symbolů rozdělení Československa se stala osada Sidonie, náležející k Brumovu Bylnici, kdysi sklářská osada a nyní místo ležící přímo na hranici, které mělo české i slovenské obyvatele.

Obyvatelé Sidonie, zejména ti z moravské strany hranice, nesli již před rokem 1993 možné rozdělení Československa nelibě a odsuzovali je. Lukáš Boček nám v práci Změny průběhu česko-slovenské hranice po roce 1992 - geografické dopady zachoval vzpomínku bývalého kronikáře osady Sidonie Františka Sáby, který se první den roku 1993 vydal do osady, aby proti rozdělení republiky protestoval.

„Nejkomplikovanější byla situace bezprostředně po rozdělení. Aby se občan z moravské strany dostal do Sidonie, musel nejdříve projít kordónem celníků hraničním přechodem Brumov-Bylnice z České republiky na Slovensko a poté ze slovenského území po silnici do moravské obce Sidonie. Než však došel na konec vesnice, tak ještě šestkrát překročil státní hranici, neboť potok Vlára v několika místech protíná tuto silnici,“ cituje dále Boček vzpomínku Marie Strýčkové, která tehdy pracovala na poště v Brumově-Bylnici a do Sidonie denně jezdila.

Na snímku brněnského fotografa Jefa Kratochvila z 26.8.1992 jedná Václav Klaus a Vladimír Mečiar ve vile Tugendhat o rozdělení Československa.
Symbol rozpadu Československa? Fotografie vznikla náhodou

Paradoxem bylo, že ze slovenské strany se do vesnice mohl dostat kdokoli bez jakékoli kontroly, protože tam nebyl vybudován hraniční přechod. Strýčková vzpomínala také na to, že obyvatelům na levém břehu potoka (a tedy na slovenském území) už nemohla některé zásilky doručovat – například důchody vyplácené na Slovensku doručovali pracovníci Slovenské pošty. Později začala slovenská listonoška doručovat pro „levobřehé“ veškerou poštu. Problém byl také v tom, že na českou poštu to bylo jen půldruhého kilometru, kdežto na slovenskou museli lidé přes šest kilometrů do obce Horní Srní.

„Další podivuhodnost se týkala nádraží v nedaleké Vláře,“ vzpomínal v Bočkově práci František Sába. „Nádraží bylo ze dvou třetin české, z jedné třetiny slovenské. Když tedy posouvali vagóny, tak celé vlaky přejížděly přes hranici z České republiky na Slovensko a zpět. Pokud by celníci brali předpisy do důsledků, tak by nestačili odbavovat. Železniční spojení začalo ve Vlárském průsmyku po rozdělení republik upadat.“

Postupně byly rušeny zejména lokální spoje, následovaly rychlíky. Železniční dopravu začaly nahrazovat autobusy.

Tehdejší starosta obce Karel Šimšálek řešil otázku, jak rozdělovat finance obecního úřadu pro potřeby celé obce a zda financovat také slovenskou stranu. Napsal kvůli tomu několik dopisů na nejvyšší místa, ale na odpověď musel čekat. Problémy nastaly také s placením daní, pojištěním nebo s tím, že lidé nevěděli, zda v případě potřeby mají volat české, nebo slovenské policisty a hasiče.

Téměř každodenním problémem se pro lidi ze Sidonie stala cesta do práce a do školy, protože fronty kamionů před hraničním přechodem blokovaly jedinou silnici a jiný přístup do obce nevedl.

Vladimír Mečiar a Václav Klaus podepsali 29.října v Praze 16 dohodu o budoucí spolupráci mezi oběma republikami. Češi a Slováci se rozešli 1. ledna 1993
Konec Československa. Lidé ze dne na den museli řešit existenční problémy

Problémem bylo i to, že kdo jako slovenský občan s trvalým bydlištěm na území Slovenska pracoval po rozdělení státu v České republice, byl oproti spolupracovníkům znevýhodněn v daňové i sociální oblasti. To potkalo třeba Josefa Minárecha, jehož rodina přišla podle jeho slov o přídavky na děti a sociální výhody v hodnotě zhruba 3000 Kč měsíčně (tehdy bezmála výše průměrného měsíčního platu).

Dnes už obyvatelé Sidonie vzpomínají na problémy spojené s rozdělením České a Slovenské federativní republiky s úsměvem. „Moraváci i Slováci spolu vycházeli vždy v dobrém, problémy přinášely spíše úřady a hlavně média,“ tvrdí František Sába.

Nutné rozdělení

Že společný stát bude do budoucna komplikovanou záležitostí, se začalo ukazovat velmi záhy po listopadu 1989. V Mladém světě tohoto období se v jedné z anket se čtenáři objevil kategorický názor slovenského seniora: „Za Slovenského státu bylo velmi dobře! Po válce se za jednu slovenskou korunu platilo až třemi českými!“ Nijak přitom nezohledňoval fašistickou minulost tohoto státu, benefit v podobě státní samostatnosti v jeho vzpomínkách očividně převyšoval.

Už v lednu 1990 také vyvolal velké protesty návrh nového státního znaku, který předložil tehdejšímu Federálnímu shromáždění Václav Havel, bohužel bez předjednání s poslanci a s odborníky. Tento krok zkomplikoval i jednání o novém názvu státu, v němž se začala řešit otázka pomlčky mezi slovy česko a slovenská. 

Olej do ohně přilil tehdejší zpravodaj dohodovacího výboru federálního shromáždění Miloš Zeman, který navrhl, aby nový název republiky zněl v češtině Československá federativní republika a ve slovenštině se mohl psát Česko-slovenská federativna republika a navrhl hlasovat o tomto návrhu pouze ve Sněmovně národů. Toto hlasování nakonec proběhlo a název se ústavním zákonem uzákonil.

Vladimír Mečiar (vlevo) a Václav Klaus během jednání české a slovenské vlády na zámku v Kolodějích o rozdělení ČSFR
Havel odstoupil z funkce prezidenta a rozpad Československa už nešlo zastavit

„To zvedlo Slováky ze židle a poslalo je do ulic… Během protestů se poprvé ozval i návrh na osamostatnění Slovenska. Slovenský boj souvisel se snahou zviditelnit Slovensko. Podle nich výraz ‚československý‘ znamenalo ‚český‘. Slováci tak byli považováni za Čechy. Změnou názvu Slováci doufali, že svět je tak bude vnímat samostatněji,“ uvedl k tomu v práci Ústavní aspekty zániku československé federace Jan Hádek.

Napětí vzbuzovala i asymetrie mnoha institucí – například v Česku působila Československá televize, ale na Slovensku vznikla Slovenská televízia, souběžně vznikaly na Slovensku tendence ke zřízení slovenské policie, slovenské armády i slovenské národní banky.

Ve Starém Hrozenkově vznikla celniceVe Starém Hrozenkově vznikla celniceZdroj: ČTK/Lukáš Machalínek

Ke vzájemnému odcizení přispívalo i to, že Slovensko bylo daleko více postiženo útlumem zbrojní výroby a rozpadem východních trhů. Slovenští národovci české straně vyčítali, že tyto skutečnosti dostatečně nezohledňuje v ekonomické reformě. To vše ústilo do situace, v níž bylo setrvání ve společné federaci nemožné.

Stát se rozpadá

Vlastní proces rozdělení pak odstartovala deklarace Slovenské národní rady ze 17. července 1992, vyhlašující svrchovanost jako základ suverénního státu a hlásící se k přirozenému právu slovenského národa na sebeurčení. V návaznosti na to abdikoval prezident Václav Havel. A ke slovu se dostali dva pragmatičtí politici, kteří v červnu 1992 vyhráli parlamentní volby: Václav Klaus v čele ODS v Česku, Vladimír Mečiar coby vůdce HZDS na Slovensku.

V červenci 1992 se v brněnské vile Tugendhat sešli ke vzájemným rozhovorům vítězové parlamentních voleb Václav Klaus a Vladimír MečiarV červenci 1992 se v brněnské vile Tugendhat sešli ke vzájemným rozhovorům vítězové parlamentních voleb Václav Klaus a Vladimír MečiarZdroj: ČTK/Igor Zehl

Oba muži se dohodli na rozdělení federace už 8. července 1992 v brněnské vile Tugendhat a tuto dohodu podepsali při další schůzce tamtéž dne 26. srpna.

„Klaus byl stejně jako Mečiar především pragmatik. Jejich rozhovory v červnu a červenci 1992 vlastně žádným skutečným vyjednáváním ani nebyly,“ komentoval to britský historik Tony Judt, podle nějž oba muži od začátku směřovali k rozdělení státu. Dne 1. ledna 1993 se jejich úsilí završilo.