O osudu bitvy na Bílé hoře rozhodla i špatná koordinace vojsk, říká Martin Pitro

Zdroj: ArchivBílá hora často bývá popisována jako klíčová bitva, jež ovlivnila české dějiny, na druhou stranu ji někteří bagatelizují jako šarvátku. Jaké bylo její postavení v rámci boje stavů s císařskými?
Bitva na Bílé hoře, která se odehrála 8. listopadu 1620, je jednou z „nejslavnějších“ porážek v domácích dějinách. Tato událost a její následná interpretace se zásadním způsobem promítly do dalšího historického vývoje českých zemí. Z vojenského hlediska však patří spíše k nevýrazným střetům a je pravdou, že se o ní někdy skutečně hovoří jako o šarvátce. Upřímně řečeno představuje smutnou tečku za nepovedeným českým stavovským povstáním proti Habsburkům. Velmi záhy se totiž ukázalo, že čeští stavové ve své rebelii přecenili síly a navíc správně nevyhodnotili mezinárodní situaci. Dostali se proto do izolace, ze které pak už nevedla cesta ven.

Co vlastně bitvě předcházelo?
V květnu 1618 došlo v Praze k defenestraci. Byla v českých dějinách v pořadí už třetí. Delegace stavů při ní svrhla z oken Starého královského paláce na Pražském hradě neoblíbené místodržitele Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka. Povstalci jim kladli za vinu, že v císaři Matyášovi záměrně podněcují nenávist proti nekatolíkům. Spolu s nimi se z přibližně patnáctimetrové výšky poroučel dolů i písař Filip Fabricius, který zastupoval královského sekretáře. Všichni tři pád přežili a tato událost se obecně považuje za počátek krvavé třicetileté války. Prakticky ihned po defenestraci byl ustanoven třicetičlenný sbor direktorů a došlo k mobilizaci zemské hotovosti. Ve Vídni záhy získala navrch skupina prosazující tvrdé potlačení povstání. Netrvalo dlouho a dostavily se první válečné střety se střídavými úspěchy na obou stranách. Po smrti císaře Matyáše v březnu 1619 a nástupu Ferdinanda II. bylo jasné, že možnost smíru mezi znepřátelenými stranami definitivně padla. Události, které se daly do pohybu, už nešlo zastavit.

Bitva na Vraždě. Bílé hoře předcházela krutá střetnutí, kde smilování bylo tabu

Dokonce si čeští stavové dovolili vyměnit panovníka…
Ano, v srpnu 1619 zažil Ferdinand II. ponížení, když ho generální sněm Koruny české sesadil z českého trůnu. Místo něj byl zvolen vůdce Protestantské unie (ozbrojený spolek protestantských států a měst na obranu protestantské víry ustavený v roce 1608 – pozn. red.), kurfiřt Fridrich Falcký, který českým stavům projevoval od počátku jejich rebelie otevřené sympatie. Ferdinand II. přešel do protiútoku a uzavřel tajnou spojeneckou smlouvu s vůdcem Katolické ligy (ozbrojený spolek katolických států na obranu katolické víry ustavený v roce 1609 – pozn. red.) Maxmiliánem I. Bavorským. Za císaře se otevřeně postavily i Španělsko a papežská kurie. Naopak nizozemská vláda neodsouhlasila českou žádost o další finanční půjčku a stejně to dopadlo i s přímou vojenskou pomocí, ačkoli byl Fridrich Falcký blízkým příbuzným tamního místodržícího Mořice Oranžského. Také anglický král Jakub I. Stuart odmítl podpořit Fridricha Falckého coby svého zetě. Českým stavům se tak začaly rozplývat naděje na posílení kontaktů se zahraničím, které skrz Fridrichovu osobu zamýšleli.

Jak se jevila bezprostřední situace před střetnutím na Bílé hoře z vojenského hlediska?
Na podzim 1620 zahájila spojená císařsko-ligistická armáda tažení z Rakouska do Čech. Stavovské vojsko se s ní střetlo na přelomu října a listopadu u Rakovníka a měření sil skončilo nerozhodně. Hlavní záměr zastavit postup nepřítele na Prahu se tak nezdařil. Vyčerpané a demotivované stavovské oddíly, kterým navíc nebyl několik měsíců vyplacen žold, se stahovaly k Praze. Už delší dobu přitom byly patrné spory mezi jejich veliteli. K dovršení celkové porážky protihabsburského povstání pak stačily v bitvě na svazích Bílé hory před Prahou necelé dvě hodiny.

Kdo všechno se jí zúčastnil?
V časném sychravém nedělním popoledni se střetlo početnější císařsko-ligistické vojsko o zhruba dvaceti šesti tisíci mužích v čele s Maxmiliánem Bavorským, Janem Tserclaesem Tillym a Karlem Bonaventurou Buquoyem se stavovskou armádou, jejíž stav se odhaduje na necelých dvacet tisíc vojáků. Mimochodem generál Buquoy utrpěl v bitvě u Rakovníka choulostivé zranění, když mu kule z muškety prostřelila obě stehna, a dokonce se „oudu přirozeného dotkla“. Proto musel k Praze cestovat vozem a bitvy se zúčastnil v roli pozorovatele. Stavovská vojska vedli Kristián I. z Anhaltu, Jiří Fridrich Hohenlohe a Jindřich Matyáš Thurn. Jejich oddíly zaujímaly lepší strategické postavení s dobře opevněným městem za zády. Mezi stavovskými veliteli sice panovala vzájemná rivalita, nicméně se shodně domnívali, že protivník na jejich pozice nezaútočí. Ani císařsko-ligistickým generálům se do zteče příliš nechtělo. Nakonec o útoku rozhodl Maxmilián Bavorský, jehož slovo mělo největší váhu.

Český zářez do Guinnessovy knihy rekordů. Kostel v Mostě posunuli o 841 metrů

A jak probíhala samotná bitva? Bylo už od začátku jasné, že stavovská vojska podlehnou?
Ještě v noci před samotnou bitvou udeřila císařská jízda na nic netušící stavovské vojáky – konkrétně uherské jezdce – u Ruzyně, což samozřejmě pozvedlo bojovou morálku katolických jednotek. Jinak ale vlastní střet zprvu na stavovskou katastrofu nevypadal. Útok císařského pravého křídla byl odražen a protestantská jízda vnikla do nepřátelské linie. Jenže vázla koordinace, okolní stavovské jednotky útok nepodpořily a katolické šiky se stačily zformovat. Nakonec padlo celé stavovské levé křídlo. O zvrat se ještě pokusil úspěšným protiútokem v čele jízdních arkebuzírů nejstarší syn hlavního stavovského velitele Kristián z Anhaltu mladší. Ale opět se ho nepodařilo podpořit pěchotou a nakonec byl obklíčen, zraněn a zajat. Závěrečná část útoku katolických sil směřovala na pravé křídlo stavovské armády. Boje se v této fázi odehrávaly u zdi obory letohrádku Hvězda. Zvláštností byla nečinnost stavovských záloh nacházejících se přímo v oboře. Tyto jednotky se po celou dobu do bitvy nezapojily a nakonec se vzdaly.

Co se událo s vítězi a poraženými potom?
Zhruba po dvou hodinách byly špatně placené stavovské jednotky doslova rozprášeny. Do rukou katolíků se dostala třeba i Anhaltova pojízdná kancelář se všemi písemnostmi, samozřejmě děla a další zbraně včetně střeliva, zásobovací vozy, praporce a také množství koní. Stavovští vojáci se snažili zachránit si holé životy zběsilým úprkem k Praze, ale spoustu jich dohnali nepřátelští jezdci, další se utopili v chladné Vltavě. Informace o ztrátách na životech na obou stranách se výrazně rozcházejí. U stavovské armády se dá odhadem předpokládat snad až pět tisíc mrtvých, v císařsko-ligistickém vojsku pak zhruba dva tisíce.

Prý císařští svůj triumf přičítali i Božímu zásahu…
Ano, výraznou měrou měl k vítězství nad protestanty přispět pozdně gotický obraz Narození Páně, pocházející podle jedné verze ze strakonického kostela svatého Jakuba, podle jiné ale ze zpustošené kaple ve Štěnovicích poblíž Plzně. Ať tak či onak, v čele katolických šiků ho v bitvě spolu s posvěceným vztyčeným mečem nesl španělský karmelitán Dominik à Jesu Maria, který byl mimo jiné papežským pověřencem a zpovědníkem Maxmiliána Bavorského. Podle legendy se od obrazu zázračně odrážely vystřelené kule a vycházely z něj blesky oslepující oddíly protestantů. Jedna z jeho kopií se nachází třeba v kostele bosých karmelitánů Panny Marie Vítězné na pražské Malé Straně, další v poutním kostele Panny Marie Vítězné na Bílé hoře. Originál bohužel shořel v 19. století při požáru kostela Santa Maria della Vittoria v Římě, kde byl uložen.

Home office není novinkou, funguje od novověku. Předcházela průmyslové revoluci

Většina lidí asi zná pověst o moravském pluku, jehož vojáci prý hrdinně padli do posledního muže. Ve své slavné písni o něm zpíval i Karel Kryl. Ale opravdu to tak bylo?
On to byl sice moravský pluk Jindřicha Šlika z Holíče a Pasounu, ale skládal se převážně z německých žoldnéřů. Ti u zdi obory Hvězda kladli vytrvalý odpor, čímž si zachránili vojenskou čest. Pak se vzdali a po nějaké době vstoupili do služeb vítězné strany. Rozhodně tedy nepadli do posledního muže, i když ztráty byly značné. Sám Šlik, mimochodem zajatý na jiném místě, než se nacházel jeho pluk, následně přestoupil ke katolictví, kývl na nabídku velet císařskému pluku a nakonec se vypracoval až na polního maršála a prezidenta dvorské válečné rady.

Měli po prohrané bitvě protestantští stavové ještě šanci zvrátit nepříznivou situaci?
To už opravdu ne. Praha jako hlavní město Českého království kapitulovala a vojáci vítězné armády začali ihned s drancováním a loupením, prestižní kořist představovaly třeba zdobené insignie Podvazkového řádu Fridricha Falckého. Totéž postihlo i menší města a vesnice v širším okolí. Mimo jiné značně prořídly umělecké sbírky Rudolfa II. na Pražském hradě. Jejich obsah totiž velmi zajímal Maxmiliána Bavorského, který do Mnichova odeslal množství vozů naplněných obrazy, sochami a dalšími cennostmi.

Reálně tedy situaci ovládli Habsburkové?
Ano, vlády se opět ujal Ferdinand II., který zrušil platnost takzvaného Rudolfova majestátu z roku 1609 týkajícího se svobody náboženského vyznání nekatolíků v českých zemích. A to jednoduše tak, že dokument přestřihl. Velmi záhy mělo dojít k vyřízení účtů s těmi, kteří si dovolili otevřeně se postavit habsburskému vládci a nestačili včas prchnout z dosahu jeho moci. Krvavé divadlo zažila Praha v červnu 1621 při popravě sedmadvaceti vybraných účastníků stavovského povstání. Samozřejmě následovaly další tvrdé postihy jako konfiskace majetku povstalců nebo po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 nucené odchody nekatolíků do emigrace.

Jaké byly další osudy protagonistů bitvy?
Namátkou Buquoy byl zabit při obléhání Nových Zámků na jihozápadním Slovensku v roce 1621. Tilly, přezdívaný mnich v brnění, podlehl zranění v bitvě u bavorského Rainu roku 1632 při střetu se Švédy. Kristián z Anhaltu se posléze s císařem smířil a přijal funkci komořího. Naopak Thurn i po útěku z Čech dál proti Habsburkům aktivně vystupoval. Za zmínku stojí i příběh „zimního krále“ Fridricha Falckého, jehož volba českým panovníkem byl jeden velký omyl.

Bitva na Vítkově: Žižkovi šlo o krk, smrt po pádu ze svahu nakonec našli křižáci

Co se s ním vlastně stalo?
Zatímco se na bělohorské pláni bojovalo, tento sebestředný a samolibý krasavec s manželkou, dětmi a dalšími hosty obědval v královské jídelně na Pražském hradě. Až když dojedl, nepříliš rychle se vydal do míst, kde měla probíhat lítá řež. Jenomže už u Strahovského kláštera ke svému zděšení začal potkávat prchající stavovské vojáky. Okamžitě poraženecky obrátil koně a spěšně se vrátil na Pražský hrad. Druhý den ráno urychleně a navždy opustil Prahu. Ztratil všechen majetek i kurfiřtský titul, který získal Maxmilián Bavorský, a navíc na něj papež uvalil klatbu. Osud štvance naplnil v roce 1632, kdy v německé Mohuči podlehl nákaze tyfu či moru. Je ovšem také možné, že jeho odchodu z tohoto světa někdo napomohl.

Bílá hora se zařadila do české národní „mytologie“. Jak se vyvíjel pohled na tuto bitvu v průběhu doby?
V období baroka se vítězství katolických sil považovalo za jakési uklidnění dlouhodobě rozjitřené situace v českých zemích vyvolané už husitstvím v 15. století a následně pokračující reformací. Na druhou stranu byl patrný následný úpadek stavovství a jeho svobod, s čímž se obtížně vyrovnávali i mnozí představitelé katolíků.

A kdy se z ní stal negativní případ českých dějin?
Na Bílou horu se začalo pohlížet jako na velkou národní tragédii ve smyslu jazykového neštěstí, ztráty svobody národa, posílení absolutismu, útisku češství a nekatolického vyznání až později, v průběhu osvícenství a dále. Stal se z ní předěl mezi dvěma epochami. Ostatně v české historii se běžně používají termíny doba předbělohorská a pobělohorská. Bílá hora představuje jeden z tuzemských mýtů, v němž ti hodní protestanští Češi dostali od těch proradných katolických cizáků na frak a pak nastala doba temna, pochmurně popisovaná Aloisem Jiráskem. Ale ono to takhle černobíle vidět nelze. Období baroka bych za úpadkovou etapu našich dějin rozhodně nepovažoval. Spíš bych ho připodobnil k hojivé masti, která pomohla českým zemím zacelit rány po devastující třicetileté válce. Z barokních časů pochází třeba i jedna z nejznámějších a nejoblíbenějších vánočních koled Chtíc, aby spal od Adama Václava Michny z Otradovic.